Místo zápasu chtěly hráčky jezdit za babičkou, říká basketbalový trenér Zrůst
Proč jste se přestěhoval právě do malé vesnice Borotína na jihu Čech ?
Moje manželka pochází kousek odsud a zdejší prostředí nám tak nebylo úplně cizí. Proto, když jsem tehdy hledal nový sportovní impuls a výzvu, padla volba na školu v Borotíně. S rodinou jsme se přistěhovali ze středočeských Líbeznic v roce 2000. Od té doby učím na prvním stupni základní školy a trénuji basketbal.
V době, kdy jste přišel, se veškerý sport na škole točil kolem fotbalu a atletiky. Jak se vedení koukalo na basketbal?
Začátek nabyl jendoduchý. Starosta obce po mně chtěl, abych založil tenisový oddíl, protože hala v Borotíně vznikla primárně pro tenis. Ale tehdejší vedení školy mně velmi pomohlo a na můj nápad založit basketablový odídl mi pomohlo zrealizovat.
Byl váš cíl patřit do republikové špičky hned od začátku?
Ano, to byla moje vize. Vedení školy jsem oznámil, že do dvou let budeme v patách elitě žákovského basketbalu v Česku. To se podařilo.
Nejprve jste klad důraz hlavně na kluky. Proč jste se postupem času začal soustředit na holky?
Kluky jsem preferoval asi pět let. Ale problém byl v tom, že mě každý víkend nebavilo řešit, jestli pojedou na basketbal nebo na fotbal. Skloubit dva sporty na vrcholové úrovni se prostě nedá.
S holkami podobné problémy nebyly?
Byl zde jiný problém. Místo zápasu chtěly hráčky jezdit o víkendu za babičkou. To jsem musel odnaučit je i jejich rodiče. Trvalo mi to dlouho, ale myslím, že tohle máme už za sebou. Přesvědčilo je to, že začaly vyhrávat.
Máte nějaké speciální metody, jak vychovat z malého školního klubu konkurenta republikové špičky?
Bude to znít jako klišé, ale je to tvrdá práce. Požaduji stoprocentní účast na trénincích. Když hrajeme soutěž, tak se tým schází třikrát až čtyřikrát týdně. Některá cvičení jsou jen po úzkých skupinkách, kdy se hráčky seznamují pro bezchybnou spolupráci na hřišti. Tak je to v úterý a ve středu. Pátek je vyhrazený učení systému, který zapadá do hry na rychlé protiútoky.
Myslíte si, že vaše tréninky se právě tímto liší od práce jiných týmů?
Ano. Také se domnívám, že většina oddílů v tomto věku převážně jen hraje. To já odmítám. Ač je basketbal týmový sport, tak pracujeme hlavně na individuálním rozvoji a práci s balónem. Když mají hráčky na čem stavět, tak to při zápase přijde samo. To hraní je jenom třešnička na dortu. Také dbám na výbornou fyzickou kondici.
Není na kondiční přípravu u takto malých hráček brzo?
Ano, souhlasím, ale mám své metody — a fungují. Celá příprava je bez balónu. Zbytek sezóny už udržujeme fyzičku jen při jednorázových trénincích, které trvají celý den a jsou zhruba jednou za měsíc.
Takže se domníváte, že fyzička je u desetiletých dětí to nejdůležitější?
To ne, ale vycházím z toho, že jsme malý tým a nemáme tak široký kádr. Každoročně nám chybí vysoká podkošová hráčka, na kterou bychom mohli hrát a trochu si odpočinout. Soustředíme se tedy na rychlé protiútoky. To se bez výborné fyzičky neobejde. Na prázdniny dostávají holky individuální plán. Nechci, aby chodily na tréninky pořád, to by je přestalo bavit. At´ si jezdí za babičkou a dědečkem, ale při tom trénují doma.
Jak se vám daří motivovat začínající basketbalistky k individuálnímu tréninku a dostat je tak od počítače a televize?
Říkám jim, že šidí jen samy sebe a to funguje. Když přijdou například po Vánocích, jsou ve stejné kondici a formě jako před nimi. Cítí to na sobě a já to vidím na společném tréninku. Jediné, co se mi nedaří, je dostat na zápasy více rodičů. To považuji za svoji největší prohru.
