Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Místo paření her investoval. Do mobilu jsem si zapisoval každou korunu, říká bývalý hokejista Koreis

V juniorském věku měl nakročeno téměř do NHL, nakonec si tam ale nezahrál. Jakub Koreis (35) většinu zápasů odehrál v extralize, kde nastupoval za Brno, Spartu a Plzeň. Uvědomoval si, že hokej ho do konce života neuživí, proto v šestadvaceti letech začal investovat do nemovitostí. S hokejem skončil před třemi lety. Potom trénoval univerzitní tým Akademici Plzeň a loni v srpnu otevřel kavárnu v Plzni.

V NHL jste nastoupil pouze do jednoho přípravného zápasu, tři roky jste čekal na šanci na farmě. Ovšem jen podpis smlouvy s týmem Phoenix Coyotes vám v devatenácti přinesl přes milion korun. Jak to s vámi v takovém mladém věku zamávalo?
Měl jsem finančního poradce, který mi plánoval, kolik můžu utratit a kolik mám investovat. Ale já měl poprvé v životě tolik peněz, že jsem tenkrát nechtěl, aby mě někdo omezoval. Začal jsem dost rozhazovat. Například jsem si koupil za milion a čtvrt korun Toyotu, kterou jsem po půl roce prodal a vyměnil za Mercedes. Po návratu ze zámoří, kde jsem strávil tři roky jen na farmě,  jsem v šestadvaceti letech působil třetí sezónu v české extralize a došlo mi, že si už žádné extrémně velké peníze nevydělám. A proto jsem začal investovat. 

Proč jste se rozhodl k podnikání právě v nemovitostech?
Už ve čtyřiadvaceti letech, když jsem hrál za Spartu, jsem si koupil byt v Praze.  O dva roky později jsem přestoupil do Brna, tak jsem byt začal pronajímat. Přišlo mi to jako jednoduchý zisk. Začal jsem se víc zajímat o podnikání a chodit na semináře. Byl jsem extrémně opatrný, ale postupně jsem koupil pár bytů a založil realitní společnost.

Někteří hráči utrácejí za hlouposti

Přemýšlejí vaši spoluhráči o investicích podobně?
Hodně hráčů se snaží investovat peníze, ale jen málo z nich je dává do toho, čemu rozumí. Vědí, že myslet na budoucnost musí, ale snaží se hledat jednoduché cesty. Raději svěří peníze investičnímu zprostředkovateli. Dál se o situaci nestarají a nikdy z toho nemají příliš velký zisk. Viděl jsem to i během své kariéry. Zatímco já se po tréninku věnoval podnikání, spoluhráči, pokud neměli děti, jeli pařit na PlayStationu.

Kde tedy takoví hráči berou po konci kariéry peníze?
Musí být ochotní přijmout i nižší pozici v zaměstnání, těžko mohou doufat v manažerskou. Také záleží, jak zvládli během kariéry šetřit. Já si od šestadvaceti let zapisoval do mobilu každou utracenou korunu. Bylo hodně důležité, že jsem neutrácel za zbytečnosti, protože to si člověk nemusí uvědomit. Když jsem tuto myšlenku chtěl předat spoluhráčům, tak někdo ji přijal, ale spousta z nich se finančně omezovat nechtěla. Znám hokejisty s podprůměrným platem, kteří mají hodně našetřeno. Někteří bývalí spoluhráči začali i díky mně investovat. S Miroslavem Formanem ze Sparty vlastníme v Plzni bytový dům. Tomáši Vondráčkovi, se kterým jsem hrál v Brně i v Plzni, jsem zajistil čtyři investiční byty. Znám však také hráče s velmi vysokým platem, kteří žijí od výplaty k výplatě, protože utrácejí za hlouposti.

Trenérskou licenci jsem si dělat nechtěl

Když jste se rozhodl hokejovou kariéru ukončit, měl už jste rozjetý byznys. Usnadnilo vám to rozhodování?
Velmi. Po nečekaném konci v Plzni jsem si hledal nové angažmá, ale nikdo mi smlouvu nenabídl. Nechtěl jsem několik měsíců čekat, stále dřít a nevědět, co bude dál. Ani mě nelákalo jít hrát třeba do Francie nebo do druhé německé ligy. Měl jsem luxusní možnost se svobodně rozhodnout, a tak jsem s hokejem skončil.

Následující sezónu jste se však přesunul do role asistenta trenéra u univerzitního týmu Akademici Plzeň. Hokej vám začal chybět?
Už v Brně jsem v roce 2011 zkoušel trénovat jeden rok 6. třídu, ale práce u dětí mě nenaplňovala. Naopak trénovat starší hráče mě lákalo, a když přišla nabídka od Akademiků, šel jsem do toho. Ačkoliv mě to bavilo, postupem času se to ukázalo jako slepá ulička. Kdybych se totiž chtěl posunout k profesionálnímu týmu, musel bych absolvovat dva roky na vysoké škole kvůli trenérské A-licenci. 

Otevřít kavárnu byl můj nejriskantnější krok

Podnikání v nemovitostech označujete za jistější, než když někdo provozuje restauraci nebo kavárnu. Přesto jste před půl rokem kavárnu v Plzni otevřel. Proč jste se rozhodl zariskovat?
Měl jsem štěstí, že jsem začal obchodovat s nemovitostmi, když ceny byly velmi nízko, a tak jsem měl našetřeno a mohl jsem si to dovolit. Bál jsem se, že měsíčně budu prodělávat šedesát tisíc. Rozhodně to byl nejriskantnější krok v životě. Od prvního měsíce jsme ale naštěstí v plusu.

O kavárně jste celý život snil, takže jste si udělal tak trochu radost?
Potřeboval jsem sám sobě i ostatním ukázat, že nejsem jednostranně zaměřený člověk. Ale dlouho jsem se tomu bránil. Nechtěl jsem být připoutaný na jedno místo čtyřiadvacet hodin denně. Po rozchodu s manželkou jsem se v roce 2016 vrátil do Plzně a rozhodl se, že to zkusím. Kdybych to tehdy neudělal, tak už nikdy. Stálo za tím hodně práce a loni v srpnu jsme otevřeli. Měl jsem štěstí, že moje současná přítelkyně se v kavárenství pohybuje a je to vlastně náš společný projekt.


Matěj Vybíral
Matěj Vybíral
Pocházím z Plzně a jsem absolventem Vyšší odborné školy publicistiky. Mým nejoblíbenějším tématem je sport. Ve volném čase navštěvuji různé sportovní události, sám rekreačně hraji squash a florbal.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.