Lakros doprovázejí modřiny a občas i krev
S lakrosem jste začínala v roce 2004 na popud kamarádky. Co vás na tomhle sportu od záčátku nejvíce přitahovalo?
Deset let jsem závodně lyžovala, ale kvůli tomu, že jsem z Prahy, to nebylo nikdy tak jednoduché jako pro holky z hor. Šance hrát lakros byla blízko, tak jsem do toho šla. Asi se nedá říct, že by mě přitahovalo něco konkrétního už od začátku. Možná trochu to, že to není tak běžný sport.
Už po třech letech jste jela s reprezentačním výběrem do devatenácti let na mistrovství světa do Kanady. V porovnání s jinými sporty je to hodně velký skok. Čekala jste vůbec, že byste jednou mohla reprezentovat?
Lakros je v České republice hrozně malinkatý, proto se hráčka už při prvním tréninku skoro vždy dozvídá o možnosti reprezentování. Poté, co jsem zjistila, že taková šance existuje, doufala jsem, že se to stane.
Takže reprezentace byla od začátku vaším cílem?
To určitě ne. Ze začátku jsem o reprezentaci neuvažovala, prostě jsem chtěla zkusit něco nového, poznat nové lidi, hrát týmový sport.
Lakros je vnímaný spíš jako tvrdý chlapský sport. A když jsem sledoval vaše tréninky, tak jste mi přišly jako subtilní slečny. Je to znát na tvrdosti, nebo si v tomhle směru s muži v ničem nezadáte?
Ženský lakros je sport bezkontaktní, je povoleno „pouze“ sekání do lakrosek, ale i tak si odnášíme modřiny po zápasech a někdy i teče krev. Je pravda, že mužský lakros je dost tvrdý. Říká se, že je tvrdší než hokej. Proto také více atraktivní pro diváka.
Teď, po sedmi letech, čeho byste chtěla v lakrosu ještě dosáhnout?
To je těžká otázka. Spíš bych si přála, aby začalo hrát více holek a kluků. Tím by se lakros stal více známým sportem. Pak by bylo i více možností.
LCC Radotín se řadí k nejlepším evropským týmům, přestože tu asi není až taková základna jako jinde ve světě. Dá se říct, co za těmi úspěchy stojí?
Radotín je „hlavní město“ lakrosu u nás, vyrůstají tu hráči, kteří začínají trénovat od čtyř let, to už se přece někde ukázat musí!
Čím to je, že se lakros chytil zrovna v Radotíně? Přece jenom je to okrajová část Prahy, v podstatě jsou tam jenom dvě místa, kde se dá hrát.
Radotín je všeobecně sportovní místo. Děti tady mají na výběr ze spousty sportů a aktivit. Tak proč jezdit do centra Prahy? Je to ale především velká zásluha trenérů i hráčů, kteří trénují děti ve svém volném čase.
Přestože máme takhle úspěšný klub, tak nějaké výrazně lepší umístění nebo medaile na reprezentační úrovni Česku zatím utíká. Čím to je?
Tím, že je lakros v Česku opravdu malinkatý, ho většina holek hraje spíše pro srandu a těch, které jsou opravdu zapálené, je málo. V jiných zemích hrají lakros na školách, holky trénují každý den pod profesionálními trenéry, mají super zázemí, sponzory a tak dále. Konkurence je tedy obrovská.
Za dobu, co hrajete, vidíte v tomhle u nás nějaký posun k lepšímu?
Myslím, že o posunu se dá hovořit jen u mužského lakrosu, u toho ženského bohužel ne. Stále tu není dost financí na nějakou propagaci.
Vy mimo lakros ještě studujete Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a Pedagogickou fakultu. Stíháte ještě něco?
Pracuji jako běžecký trenér společnosti Nike, jako kondiční trenér ve společnosti Bootcamps, dělám fitness instruktorku a taky instruktorku plavání a občas ještě doučuju angličtinu.
To je hodně i na dva lidi, jak se to dá všechno skloubit s lakrosem?
Musím se přiznat, že lakros v současné době trochu zanedbávám. Upřednostňuji teď práci. Tedy něco, co mě do budoucna nějakým způsobem uživí a co mě zároveň bude bavit.