Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Když hokejisté bojují, národ je hrdý

Kdyby existoval barometr národní hrdosti, v neděli večer by zaručeně pukl. Zahradní restaurace v Riegrových sadech je pro účely masového sledování sportovních utkání přímo dělaná. Pojme dobrých pár set diváků a je zde výborná možnost sledovat nejen obrovské plátno s hlavním námětem večera, ale především davovou pospolitost.

Našla jsem si své místečko  vzadu, za davem rozjařených tváří, plápolajících vlajek a lící pomalovaných národními barvami  (mimochodem, stejnými jako jsou ty ruské). Jako jeden muž se zvedají z lavic, skandují i nesouhlasně bručí. Kolik je v těchto lidech národní hrdosti, se mohu jen domnívat. Při vyloučení ruského hráče se naparují jako pávi a když padne gól do protihráčovy branky, je to „jejich“ gól.

Ikona českého hokeje – Jaromír Jágr, zdroj: Wikipedia.org

Být hrdý na zemi, ze které pocházím, se v Čechách příliš „nenosí“. Je známo, že jednou z činností, kterou  Čech bravurně ovládá, je schopnost stěžovat si na cokoliv. Nikdy mu nebude nic dobré, vždycky by on sám našel lepší způsob. Ať už se jedná o politiku, oběd, nebo hokej.

Snad si netroufám příliš a čtenář mi to  odpustí, ale ne nadarmo se traduje o Werichově malém českém člověku. To je takový tvor, který kdesi sedí a přesně ví, co kdo kdy má říct, či lépe, kdo kdy kde co měl říct. Zato je jaksi přirozené, že je Čech hrdý na dílčí úspěchy svých předků i současníků.

Jsme hrdí na sládky, kteří české pivo dovedli k dokonalosti (a  odmítáme připustit, že jinde můžou mít také dobré pivo), na vyhlášenou krásu českých žen (i když to spíše  zavání chlubením se cizím peřím), na tradiční český chléb (jakmile si uvědomíme o jak raritní artikl se ve světovém měřítku jedná), nebo na zdatnost českých hokejistů (obzvláště, figurují-li jejich jména na seznamu hráčů NHL). I proto si v duchu škodolibě zahrávám s myšlenkou, co by, kdyby Češi finále nevyhráli.

O úpadku nálady není nutno diskutovat, vynakládá-li člověk úsilí jakékoliv činnosti, je zklamán, pakliže se nevydaří, jak si představuje. Střežit si strategickou pozici několik hodin před začátkem utkání, vyčkávat fronty na pivo táhnoucí se do nedohledna a soustředit veškerou svou pozornost k přenesené hrací ploše, to dá  práci. Nic nemění fakt, že je to pro diváka také jediná podmínka potřebná k tomu, vychutnat si slastný pocit vítězství a být na svůj národ patřičně hrdý.

Upřené zraky kmitají po širokoúhlém plátně, zatímco kapky piva stékají po bradě – nic nevadí, „Jarda přihrává a góóól! Hoši, do toho!“ a „kdo neskáče, není Čech!“, zní královskými Vinohrady. Pocit národní hrdosti nám nechybí, a to už od první minuty. Že ale pro ten gól nikdo z  přihlížejících neudělal vůbec nic, nikoho netrápí. I tak je to „náš gól“.

Nemohu se zbavit dojmu, že národnost protihráčů má v tuto chvíli větší význam, než by se na sportovním  poli čekalo. V minulosti jsme se s ruskými hokejisty ve vrcholových zápasech setkali několikrát a vítězná bilance se přiklání na jejich stranu. Chuť srovnat skóre a snížit ruský náskok je pochopitelná. Potud by bylo  vše v pořádku. Jedno z našich vítězství bylo ale pro český národ důležitější, než všechny ostatní dohromady.

Psal se rok 1969 a Čechům šlo tehdy na stockholmském ledě o víc, než o medaili. Bezpráví a křivda spáchaná Sovětským  svazem byla stále příliš čerstvá na to, aby se lidé na hru koukali bez postranního zaujetí. Přesto, že se letošní zápas odehrává téměř 42 let od srpnové okupace, napětí ve vzduchu vibruje víc, než je zdrávo.

Čeští hokejisté po návratu z mistrovství, zdroj: Wikipedia.org

Atmosféra houstne s každým vyloučením na trestnou lavici. Někteří fanoušci si dokonce svá těla nepřehlédnutelně ozdobili čísly 68. Snad aby nikdo kolem neměl pochybnosti, proč je tak důležité odvézt si zlato. Dvaadvacet let poté, prosím.

Bojová nálada se zde mísí s národní hrdostí, pachem rozlitých piv a krásnými českými dívkami okusujícími si  spodní rty. Stále ve mně hlodá ten červík prohry. Pokud bychom prohráli, bude mi to líto. O druhém místě se říká, že je pro sportovce nejsmutnější. Jsem empatická bytost a nevylučuji zahánění slz při pohledu na  zklamané hráče, pro které hra už dávno přestala být pouhým hraním si. Ostatně, nakonec mi bylo líto i Rusů.

Za sebe mohu říci, že pakliže bychom prohráli, nespustila bych tu naši „sami si za to můžou, měli dělat to a  ne tamto“. Je to česká slabost, být pyšný na stejnou příslušnost s někým, komu se zrovna daří a stejně  halasně kritizovat ty, kterým štěstí, nebo okolnosti nepřejí.

V lepším případě se nad nešťastníky jen mávne rukou a přejde se k distancování se od nezdaru nadřazeným „oni“. Oni to prohráli. Oni to nedokázali. Oni  jsou vinni. Oproti tomu se  úspěchy kolektivizují, znárodňují, jsou považovány za „naše“. Vždyť jsme to „my“, kdo vyhráli, my to dokázali, my jsme nejlepší.

Tak se i stalo. Opět jsme letos nejlepší. Neporazili jsme jen velmi silné mužstvo, porazili jsme Rusy. Další  symbolická odplata za křivdy minulosti. Není to tragikomické? Stála jsem na straně davu, který se v pozoru hrdě hlásil k týmu v bílých dresech. Všichni čekali na jediné, až zazní česká hymna. Když začala hrát, jedinou výraznější reakcí bylo nastalé ticho. Slova naší národní písně si broukal odhadem jen každý pátý. Ale proč? Byla za tím neznalost, nebo snad nedostatečně rozvinutá národní hrdost, které stačí, že to za nás udělá někdo jiný?


X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.