Když hokejisté bojují, národ je hrdý
Našla jsem si své místečko vzadu, za davem rozjařených tváří, plápolajících vlajek a lící pomalovaných národními barvami (mimochodem, stejnými jako jsou ty ruské). Jako jeden muž se zvedají z lavic, skandují i nesouhlasně bručí. Kolik je v těchto lidech národní hrdosti, se mohu jen domnívat. Při vyloučení ruského hráče se naparují jako pávi a když padne gól do protihráčovy branky, je to „jejich“ gól.
Být hrdý na zemi, ze které pocházím, se v Čechách příliš „nenosí“. Je známo, že jednou z činností, kterou Čech bravurně ovládá, je schopnost stěžovat si na cokoliv. Nikdy mu nebude nic dobré, vždycky by on sám našel lepší způsob. Ať už se jedná o politiku, oběd, nebo hokej.
Snad si netroufám příliš a čtenář mi to odpustí, ale ne nadarmo se traduje o Werichově malém českém člověku. To je takový tvor, který kdesi sedí a přesně ví, co kdo kdy má říct, či lépe, kdo kdy kde co měl říct. Zato je jaksi přirozené, že je Čech hrdý na dílčí úspěchy svých předků i současníků.
Jsme hrdí na sládky, kteří české pivo dovedli k dokonalosti (a odmítáme připustit, že jinde můžou mít také dobré pivo), na vyhlášenou krásu českých žen (i když to spíše zavání chlubením se cizím peřím), na tradiční český chléb (jakmile si uvědomíme o jak raritní artikl se ve světovém měřítku jedná), nebo na zdatnost českých hokejistů (obzvláště, figurují-li jejich jména na seznamu hráčů NHL). I proto si v duchu škodolibě zahrávám s myšlenkou, co by, kdyby Češi finále nevyhráli.
O úpadku nálady není nutno diskutovat, vynakládá-li člověk úsilí jakékoliv činnosti, je zklamán, pakliže se nevydaří, jak si představuje. Střežit si strategickou pozici několik hodin před začátkem utkání, vyčkávat fronty na pivo táhnoucí se do nedohledna a soustředit veškerou svou pozornost k přenesené hrací ploše, to dá práci. Nic nemění fakt, že je to pro diváka také jediná podmínka potřebná k tomu, vychutnat si slastný pocit vítězství a být na svůj národ patřičně hrdý.
Upřené zraky kmitají po širokoúhlém plátně, zatímco kapky piva stékají po bradě – nic nevadí, „Jarda přihrává a góóól! Hoši, do toho!“ a „kdo neskáče, není Čech!“, zní královskými Vinohrady. Pocit národní hrdosti nám nechybí, a to už od první minuty. Že ale pro ten gól nikdo z přihlížejících neudělal vůbec nic, nikoho netrápí. I tak je to „náš gól“.
Nemohu se zbavit dojmu, že národnost protihráčů má v tuto chvíli větší význam, než by se na sportovním poli čekalo. V minulosti jsme se s ruskými hokejisty ve vrcholových zápasech setkali několikrát a vítězná bilance se přiklání na jejich stranu. Chuť srovnat skóre a snížit ruský náskok je pochopitelná. Potud by bylo vše v pořádku. Jedno z našich vítězství bylo ale pro český národ důležitější, než všechny ostatní dohromady.
Psal se rok 1969 a Čechům šlo tehdy na stockholmském ledě o víc, než o medaili. Bezpráví a křivda spáchaná Sovětským svazem byla stále příliš čerstvá na to, aby se lidé na hru koukali bez postranního zaujetí. Přesto, že se letošní zápas odehrává téměř 42 let od srpnové okupace, napětí ve vzduchu vibruje víc, než je zdrávo.
Atmosféra houstne s každým vyloučením na trestnou lavici. Někteří fanoušci si dokonce svá těla nepřehlédnutelně ozdobili čísly 68. Snad aby nikdo kolem neměl pochybnosti, proč je tak důležité odvézt si zlato. Dvaadvacet let poté, prosím.
Bojová nálada se zde mísí s národní hrdostí, pachem rozlitých piv a krásnými českými dívkami okusujícími si spodní rty. Stále ve mně hlodá ten červík prohry. Pokud bychom prohráli, bude mi to líto. O druhém místě se říká, že je pro sportovce nejsmutnější. Jsem empatická bytost a nevylučuji zahánění slz při pohledu na zklamané hráče, pro které hra už dávno přestala být pouhým hraním si. Ostatně, nakonec mi bylo líto i Rusů.
Za sebe mohu říci, že pakliže bychom prohráli, nespustila bych tu naši „sami si za to můžou, měli dělat to a ne tamto“. Je to česká slabost, být pyšný na stejnou příslušnost s někým, komu se zrovna daří a stejně halasně kritizovat ty, kterým štěstí, nebo okolnosti nepřejí.
V lepším případě se nad nešťastníky jen mávne rukou a přejde se k distancování se od nezdaru nadřazeným „oni“. Oni to prohráli. Oni to nedokázali. Oni jsou vinni. Oproti tomu se úspěchy kolektivizují, znárodňují, jsou považovány za „naše“. Vždyť jsme to „my“, kdo vyhráli, my to dokázali, my jsme nejlepší.
Tak se i stalo. Opět jsme letos nejlepší. Neporazili jsme jen velmi silné mužstvo, porazili jsme Rusy. Další symbolická odplata za křivdy minulosti. Není to tragikomické? Stála jsem na straně davu, který se v pozoru hrdě hlásil k týmu v bílých dresech. Všichni čekali na jediné, až zazní česká hymna. Když začala hrát, jedinou výraznější reakcí bylo nastalé ticho. Slova naší národní písně si broukal odhadem jen každý pátý. Ale proč? Byla za tím neznalost, nebo snad nedostatečně rozvinutá národní hrdost, které stačí, že to za nás udělá někdo jiný?