Judo mě naučilo být slušným, říká trenér Miloš Steklý
Pracujete jako městský strážník v Hradci Králové. Rozhodl jste se pro to také kvůli judu?
Určitě. Můžu tam využít svoji tělesnou stavbu a v krajních případech zkušenosti ze zápasů.
Jak konkrétně vám tento sport v práci pomáhá?
Víc si věřím. Když potkám někoho, kdo chce vyloženě dělat problémy, tak se nebojím. Z téhle pozice je pak i snazší se s dotyčným člověkem dohodnout. Musím říct, že jsem se v práci nikdy vyloženě nepopral.
S případnou rvačkou byste ale nejspíš neměl problém, protože jste jako aktivní zápasník získal druhý nejvyšší, hnědý pásek. Jak jste se musel na téhle úrovni fyzicky připravovat?
Na základní a střední škole jsem šel po výuce rovnou cvičit. Třikrát týdně na žíněnce techniku, zápasení a podobně, zbylé dny běhání nebo aspoň trénink v posilovně. Lidé, kteří se pohybují na světové úrovni mají denně dvoufázové tréninky a prakticky nemají jiný život než trénování. Pak se jim často musí podřídit i jejich okolí.
Proč jste s judem skončil?
Ze zdravotních důvodů. Měl jsem vykloubená ramena, kotníky pořádně nedrží pohromadě a obecně mám problémy s klouby, hlavně kolenními.
Navzdory tomu se ale dál snažíte o velmi dobrou fyzičku…
Trénuji dál každý den, ale už ne tak intenzivně. Běhám zhruba pět kilometrů do chlumecké posilovny, tam si přibližně dvě hodiny dávám do těla a zase běžím zpátky.
Takže váš běžný den se odehrává jenom v práci a posilovně?
Vlastně je to pravda. Ve svém volnu jsem prakticky pořád v tělocvičně. Je to ale moje volba a když chci, tak si zkrátka udělám čas na něco jiného, třeba na odpočinek.
Tradiční bojové sporty v sobě ale častou nesou i určitou filozofii. Ovlivní i judistovo nahlížení na své prostředí?
Myslím, že to dokonce bylo první, co jsem zaregistroval. Už jako malý kluk se judista prakticky hned naučí pracovat v kolektivu, být zdvořilý, slušný a uctivý, pomáhat ostatním, být aspoň podle svého úsudku spravedlivý a mnoho dalších věcí.
Dají se díky nějakým metodám, které judistická škola učí, lépe zvládat i vážné krize v osobním životě?
Judo mě naučilo v danou chvíli být v klidu a udržet emoce na uzdě, protože tak se problémy řeší vždy lépe. V tenhle okamžik potlačím negativní pocity a vybiju si je později v tělocvičně nebo v soukromí ve volné přírodě, kde je můžu třeba vykřičet a nikoho tím nezatěžovat.
Když například vidíte člověka, kterému se ostatní posmívají, zastanete se ho?
Ano. Osobně mi tohle opravdu vadí, a když vidím kolektiv, kde se například stále smějí jednomu člověku, tak se postavím na jeho stranu. V práci je potom logické, že chci zřizovat pořádek. Samozřejmě ale hlavně kvůli zákonům, v tom už judo jen pomáhá. Spíš se snažím tohle myšlení přenést i na žáky.
Jak vypadá trénink, když se dětem snažíte vštípit judistického ducha?
Například je v mém kroužku hyperaktivní dítě, které zkrátka zlobí. Než abych však trestal jenom jeho, dám trest v podobě například klikování všem, aby si víc uvědomil, že tím všechno zdržuje. Ostatní už jsou ale dál a nechtějí tímhle ztrácet čas, takže si ho po pár trénincích začali hlídat, aby nemuseli klikovat. Dotyčné dítě se tak zklidnilo.
Jak se dá taková sebekontrola naučit?
Je to individuální. Mně to mistr vštěpoval například docela tvrdě. Měl jsem problémy s astmatem a musel jsem se naučit různě koordinovat dech a podobně. Když na mě ale přišel záchvat tak mi trenér nedovolil přestat s tréninkem. Řekl, že nejdřív tohle musím docvičit nebo doběhnout a potom si můžu brečet, jak chci. Bylo to dost těžké, ale s odstupem času jsem mu za to vděčný. Dnes svým žákům říkám, že kdybych jim dal trénink, jaký jsme měli my, tak by to nezvládli, protože jejich vycvik je už dnes není tak náročný.
