Jaroslav Poláček: pohádka bez happyendu
Poláčkův krátký život začal v Plzni 5. dubna 1905. Ve školních lavicích tolik nenáviděné číslo pět, se stalo Poláčkovým osudem. Jaroslav už od dětství snil o tom, že jednou bude hrát fotbal za Spartu. Tohle mužstvo miloval. Obdivoval Káďu, Kolenatého, Hojera. Toužil nastupovat na hřiště po jejich boku. Přání se mu splnilo 5. října 1924. Spisovatel a novinář Vítězslav Houška ve své knize 50 slavných spart´anů vzpomíná ,, Měl smůlu, že poprvé hrál v rozklíženém útoku zdecimované Sparty toho neblahého roku 1924 a zrovna proti Slavii. Hrál tehdy v ovzduší nervozity a neshod. Podlehl depresi a shořel. Zdálo se, že je vyřízen. „
Jaroslav Poláček,zdroj: www.zeleznasparta.cz
Když zdrcený Poláček odcházel se slzami v očích po prohraném utkání do kabiny, přitočil se k němu slávistický brankář Štaplík a začal ho utěšovat: ,,Tak nebreč, člověče. Slavia je přece těžký soupeř…´´ Poláček mu odpověděl pevným hlasem: ,,Do roka a do dne se, pane Štaplíku, setkáme, a pak uvidíme, kdo z koho! ´´Skoro na den přesně – 4. října 1925 se jeho ,,věštba´´ vyplnila. Sparta oplatila Slavii porážku a vyhrála 4:2. Poláček vstřelil dva góly a po každém z nich běžel Štaplíkovi podat ruku. Miloval, když se v rudém dresu mohl radovat z vítězství.
Poláčkův výkon rostl s každým novým zápasem. Obdiv nad jeho hrou dosáhnul vrcholu při spart´anském zájezdu do Ameriky v roce 1926. Přitom stačilo málo a Poláček za velkou louži vůbec neodcestoval. Těsně před začátkem zájezdu onemocněl. K výpravě se připojil až dodatečně, o několik dní později. Strach, že ho kvůli nedávné nemoci trenér nepostaví do základní sestavy, přiměl Jaroslava Poláčka k nabídce předsedovi svazu Josefu Fantovi, že mu za přímluvu bude nosit kufry. Fanta, ale dobře věděl, že za takového hráče se rozhodně přimlouvat nemusí.
Poláček v Americe zářil. V Chicagu, před padesáti tisíci diváky, rozhodl jediným gólem o výhře svého týmu nad favorizovaným výběrem Angličanů a Skotů. Sparta ze čtrnácti zápasů prohrála jen dva a tamní funkcionáři nabízeli Poláčkovi horentní sumy za přestup do některého z amerických profesionálních klubů. Jenže Poláček žil jen pro jedno mužstvo – pro Spartu. Když si sám sjednal schůzku s jejím vedením, aby jim přednesl svůj návrh: ,,obličeje starých spart´anských funkcionářských vlků ztvrdly v neblahém tušení, že Poláček využije situace a bude požadovat nějaké to zvýšení materiálních výhod ´´vzpomíná ve své knize Vítězslav Houška.
Poláček jim však svým návrhem vyrazil dech: ,,Když mi zaručíte, že budu stále stavěn, tak vám slibuju, že nikdy nechci za hru ani halíř. Ale klukům to neříkejte. Protože jestli jsem někdy něco vzal, tak jen proto, aby se mi kluci nesmáli, že jsem hlupák. Ale vám to snad můžu říct: já hraju kopanou z lásky! ´´ V jeho slovech se zrcadlila bezelstnost mladého muže, který měl v životě jen jediný cíl – hrát za Spartu a nikdy nepřestal pokládat za své životní štěstí, že se mu to podařilo.
Po příjezdu Sparty z Ameriky nikdo nepochyboval o tom, že Poláčka čeká na Letné skvělá budoucnost a tamní fanoušci se jeho hrou budou těšit po dlouhá léta. Spart´anští příznivci, natěšení na první domácí utkání svých oblíbenců po návratu z ciziny, zaplnili stadión do posledního místečka. Snad nikdo v ochozech tenkrát netušil, že sleduje poslední představení Jaroslava Poláčka v rudém dresu. S bolestí bojující Poláček utkání nedohrál. Odjel do Plzně, nejdříve k rodičům a pak do nemocnice.
Tam, v nejtěžším zápase svého života, sváděl souboj se soupeřem, nesrovnatelně silnějším, než byl on sám. Nakonec mu podlehl. Ještě než se ale ozval závěrečný hvizd, vyslovil poslední přání: ,, Pochovejte mě v rudém dresu Sparty, a at´ mě moji spoluhráči nesou na poslední cestě…´´Jeho ruce při těch slovech hladily fotografii jedenácti spart´anů.
Vítězslav Houška vzpomíná: ,,Zatímco se Káďa v plzeňském krematoriu loučil s tím drahým, velmi věrným spart´anem, černý prapor na tribuně Sparty zvěstoval pražským sportovcům, že Poláček už nikdy nenastoupí.´´ Jaroslav Poláček zemřel 5. ledna 1927. Bylo mu necelých 22 let.
Sparta s jeho smrtí ztratila nejenom skvělého hráče, ale i největšího a nejoddanějšího fanouška jakého kdy měla.