Hrát v sedě neznamená větší pohodu. Při paralympijském volejbalu nohy akorát překážejí
Už zase kazím podání. To mi dělá asi největší problém. Přestože hraji šestkový volejbal již přes deset let, připadám si jako začátečník. K většině pohybů totiž normálně používám nohy, které mi dneska akorát překážejí a brání v pohybu dopředu pro míč, který chci odbít. S jiným problémem se asi potýká má spoluhráčka, která mi nahrává. Nemá dolní končetiny. „Protože Maruška nemůže vyvažovat nohama, má těžiště celého těla víš než my v pupíku, a když se trochu zakloní, přepadává dozadu,” vysvětluje mi Kristýna Kůtová (25), trenérka sedících a zakladatelka celého týmu, který je mimo jiné jediným v České republice. Na tréninku se často zapojuje do hry, přestože žádný handicap nemá.
Pohyb na hřišti v sedě je mnohem náročnější a pomalejší než na nohou. Zdroj: Simona Samková
Před příchodem na trénink jsem byla nervózní. Bála jsem se, abych nedávala najevo svůj soucit vůči handicapovaným a necítila se kvůli nim špatně. Nakonec se špatně cítím, ale úplně z jiného důvodu – jejich tempu naprosto nestačím. Kazím mnohem více míčů než oni a dochází mi, jak jsou dobří. Opět jsem míč odbila na první ránu hned k soupeřům a cítím snad trochu vyčítavý pohled od spoluhráče. „Na tři ale hrajeme. Žádná plácaná,” říká ke kolektivu, já ale vím, že to je hlavně na mě a vůbec se mu nedivím.
Bolavé tělo ze sezení
Týmová práce však funguje dokonale. Všichni se mi snaží pomáhat a když se mi něco povede, jako například dobře zalít nebo zasmečovat, plácnou si se mnou. Připadá mi, jako bych své spoluhráče znala už dlouho a aspoň občas se tak necítím jako nejslabší článek týmu.
Hodinu a půl dlouhý trénink plný přesouvání se z místa na místo po zadku se začíná projevovat. Bolí mě celé tělo, nemůžu se dočkat, až se zase postavím. Nejsem však jediná, koho něco bolí. Má spoluhráčka Petra Žáková si stěžuje na bolest v rameni při servisu. Protože má amputovanou nohu, řeší s trenérkou, jakým stylem podávat. Je totiž poslední trénink před odletem do Dánska, kde se tým poprvé zúčastní turnaje Sit Cup. Kvůli tomu se konalo i víkendové soustředění, kdy se společně s Kůtovou snažili zlepšit techniku cvičení.
Hrát i bez handicapu
Při odbíjení míče musí mít hráči sedět na zemi, při přesunech nemusí. Zdroj: Simona Samková
Zjišt´uji, že k odletu do ciziny se hlásí i hráči, kteří žádný handicap nemají. „Trénují s námi i zdraví jedinci čistě ze zájmu. Například jedna slečna sem začala chodit s přítelem, který nemá končetinu. A pak tu jsou třeba starší lidé, kterým volejbal v sedě vyhovuje víc,” říká Kůtová. V týmu je jinak osm „amputářů”, jak si také říkají, a dva lidé s malformací, tedy zkrácenou končetinou. Protože je tým jediný v České republice, dozvídám se, že se sem jeho členové sjíždějí z různých koutů země. Kromě Pražáků tu jsou třeba lidé z Českých Budějovic, Hradce Králové a Příbrami.
Ptám se proto, jak to, že v Česku žádný jiný tým není. „Nejsou zkrátka lidé. Podle mě záleží na tom, v jaké zemi kdy byla válka. Když se podíváte například na Irák, Írán nebo Bosnu a Hercegovinu, měli teď na paralympiádě skvělý tým. V těchto zemích se válčilo a to má na svědomí mnoho mladých lidí s trvalými následky, kteří se pak volejbalu v sedě začnou věnovat. U nás se neválčí. Amputované končetiny mají převážně starší lidé, kterým chybí chut´ hrát nebo třeba bezdomovci,” vysvětluje Kůtová. I tak se jí ale povedlo před dvěma lety sehnat hráče potřebné pro založení týmu. Tomu určitě pomohli právě i zdraví zájemci, kteří na trénink docházejí. Přestože se mi hodina a půl líbila, chybí mi klasický volejbal, který je pro mne více dynamický.
Společně se všemi se směji vtípkům, které si ze sebe „sedící” navzájem dělají. Nejvíc mě však překvapuje historka, kterou mi říká Kůtová: „Oni si z toho dělají srandu. Nestěžují si. Občas jdeme po tréninku do hospody, a protože mohou protézu otočit v koleni na druhou stranu než my nohy, tak si jí dají chodidlem nahoru a položí si na něj třeba pivo.“
