Gól v 93. minutě je jako novorozeně, říká fotbalový trenér Petr Uličný
Jak vám teď je? V zóně pro rozhovory jste chodil pořád dokolečka s rukama v kapsách a něco si brumlal.
Jsem naštvaný, prohráli jsme po blbym výkonu. Abych se přiznal, mluvit se mi moc nechce. Jsem teď prostě zklamaný.
Ani vtip by nepomohl?
Já na vtipy moc nejsem. Zasměju se, ale neřekl bych ani jeden. Nemám na to ten správný talent.
Mně se zdá, že z vás vždycky vypadne nějaká vtipná hláška.
To je asi tou mojí povahou. Nesnáším tyhle pocity, které zrovna teď po zápase v Teplicích (Olomouc prohrála 1:3) prožívám. Snažím se být furt pozitivní, ale vidíte sám, není to jednoduché. Pamatuji si, když jsem před lety sestoupil z první ligy s Opavou, byl jsem úplně zlomený, seděl doma v křesle, nohy pod dekou a s nikým nemluvil. Takhle mě asi moc lidí nezná.
Divím se, že člověk, který už třicet let trénuje v tak psychicky náročném prostředí jako je vrcholový fotbal, má stále náladu ještě na tiskovkách po zápase dělat legraci.
Vždycky to nejde. Záleží, kdo za kouče od soupeře sedí vedle vás. Když jsme se dřív potkávali třeba s Láďou Škorpilem, když ještě trénoval Liberec, to jste měli hned o čem psát.
Je pravda, že pro novináře jste poměrně vděčným terčem. Nevadí vám to někdy?
Ne, vůbec. Já proti vám nic nemám. Ono nejde brát všechno tak strašně vážně, jako to někteří trenéři dělají. Třeba Martin Pulpit (bývalý trenér Žižkova, pozn. red.) byl schopný druhý den po zápase volat do novin, proč jeho tým nedostal lepší hodnocení. To mi přijde strašně přehnané a zbytečné.
Na začátku jste říkal, že jste naštvaný. Platí to pořád? Působíte totiž jako obrovský kliďas.
Jéžiš, nepřipomínejte mi to. To víte, že mě to pořád štve. Ostrava je za náma už jenom o dva body, dřív jsme se cítili luxusněji.
A kdy se cítí luxusně Petr Uličný, když hodí fotbal za hlavu? Jak vlastně nejraději relaxujete?
Mám rád víno, koneckonců su z Moravy, ne? Večer, když je čas, si otevřu se ženou láhev a připijeme si. Ale nesmím to přehánět, už jsem starší člověk, tak aby to se mnou neseklo. Když jsem byl mladší, chodíval jsem si zahrát karty, k tomu pivo. To už ale nepěstuju.
Když jsme u toho, nemíváte někdy při fotbale pocit, že to s vámi praští o zem?
Dřív jsem zápasy hodně prožíval. Vždyt´ už mě taky dvakrát „trefilo“. Srdíčko dostává strašně zahulit jak z euforie, tak z frustrace. Dokonce mi doktoři řekli, že zátěž fotbalového trenéra je srovnatelná se zátěží kosmonauta. Když dáte gól v 93. minutě, jste št´astný, jako když se vám narodí dítě nebo vnouče. Dřív jsem rozhazoval rukama, řval, kroutil se, jak jsem to prožíval s hráči. Občas jsem i praštil do té boudy. Dnes už jsem klidný. Radši…
Ale i dneska se najdou šedesátníci, co mají problém krotit emoce.
No to je fakt, ale já nejsem nesmrtelný a taky trošku přehodnocuju to, co je pro mě důležité a jak lépe namotivovat hráče. Dřív jsem na ně řval, nebál se je vyrazit z tréninku, dneska už na ně koukám jako na mladý kluky, kterým dělám takovýho tátu do nepohody.
Je to na vás znát. Od lavičky působíte jako zkušený mentor, který přišel vyvést ze tmy vyjukané kluky.
No, a my tu v Teplicích dostaneme takhle nařezáno. Už abychom byli pryč.
Nosíte v sobě prohry dlouho?
Ne. Nebo se aspoň snažím je rychle házet za hlavu. Řeknu to takhle – čím blbějc hrajeme, tím dřív mě to přejde. Ale nejvíc mi vadí, když jsou ty zápasy od nás bez jiskry, bez nasazení. Z toho jsem pak tak zklamaný jako dneska.
Co budete dělat, až se vrátíte domů? Jak zaženete mizernou náladu?
Tak v první řadě si tenhle zápas s těmi mýma výtečníky rozeberu u videa. Budeme tak dva dny nalepení na televizi a koukat, kde jsou chyby, co musíme odbourat.
Spíš jsem myslel něco, co vám dá na chvíli zapomenout na vaší profesi.
Já z ní nikdy nevypadnu. Ligu trénuju už pětadvacet let. To přijdete domu a myslíte na fotbal, koukáte na něj pořád v televizi. Máte toho plný život. Ale na druhou stranu mi to přineslo tak krásné vzpomínky, že jsem za tenhle život sakra vděčný.
Ani u toho vína si na chvíli nevydechnete?
Člověk je v klidu, o to jde. A je pak celkem jedno, nad čím přemýšlí. Mně tam prostě skočí ten fotbal bláznivý a nemůžu se ho za boha zbavit.
Netrpí tím vaše rodina?
Ne! To vůbec. S manželkou si často povídáme u toho vínka, jak je čas. A se synem Tomášem jsem trávil spoustu času. Kráčel totiž v mých trenérských šlépějích.
To jste musel být hrdý otec, ne?
No, to teda. Jenže s tím pak po půl roce u holického áčka seknul. To mě strašně mrzelo. Ale s postupem času to člověk pochopí. Teď už vím, že do toho vletěl strašně brzy.
Myslíte, že se k trénování někdy vrátí? Přál byste si to?
Říká, že už ho ta práce nenaplňuje, vůbec se nikam netlačí. Dělá teď bookmakera a žije si velmi dobře. Ale já pořád chci, aby to zase začal dělat. Jenže musí začít postupně u mládeže, vypracovat se. Já taky musel krůček po krůčku.
INFOBOX – Petr Uličný
- narodil se 11. února 1950 v Uničově
- je ženatý, s manželkou Alenou má dva syny Petra a Tomáše
- jako profesionální fotbalista působil ve Spartě, Plzni a Olomouci
- během trenérské kariéry vystřídal dvanáct klubů, mimo jiné Brno, Zlín, Hradec Králové, Plzeň, Ostravu, Žižkov
- nyní trénuje první ligu v Olomouci, kterou vede už potřetí
- patří k nejdéle sloužícím českým trenérům, v Teplicích ve 22. kole první ligy trénoval svůj 408. ligový zápas.