GLOSA: Sport jako lék na rozdělenou společnost? Pouze tlumí příznaky
A stejně jako když hokejisté v kabině během přestávky probírají taktiku hry, česká společnost si rovněž dává pauzu a dohady o Zemanově rakovině a Drahošově sluníčkaření na moment odsouvá do pozadí. Místo nich upínají Češi pozornost třeba na bronzovou biatlonistku Veronikou Vítkovou a plakajícího Michala Krčmáře tisknoucího v ruce stříbrnou medaili za sprint na 10 kilometrů. Anebo zlatou Ester Ledeckou, která jízdou v superobřím slalomu překvapila celý svět.
Jako kdyby se sport v době rozpolcenosti proměnil v národní útočiště. V jakousi bezpečnou zónu, ve které se Češi i za minulých režimů shromažďovali, uzavírali se před vnějším světem a v případě potřeby vzdorovali politickému systému. Ne osobně, ale pomocí svých „avatarů“ – sportovců, do nichž se vžívali.
Tak jako se v roce 1968 vžili do gymnastky Věry Čáslavské, když na Olympijských hrách v Mexiku tiše protestovala proti okupaci tehdejšího Československa. Pohledem zaraženým do země za zvuku sovětské hymny jasně prezentovala to, co si o invazi vojsk Varšavské smlouvy myslí nejen ona, ale i celý národ.
Za Československo se o rok později na mistrovství světa pral i národní hokejový tým, který sovětskému soupeři odmítl podat ruku. Ve druhém utkání si zas někteří hráči přelepili Rudou hvězdu na svých dresech, jeden ze symbolů komunismu. Oficiálně hanobily národní znak, ale v očích československého národa statečně vzdorovali totalitnímu režimu. Tehdy Českoslovenští hokejisté vyhráli nad Sověty, což mělo obrovský obrovský národní význam. Jenže mistrovství netrvalo věčně. A když skončilo, naplno se rozjela normalizace.
Nás po zimních olympijských hrách naštěstí nic podobného nečeká. Snad jen fakt, že s hrami skončí i oddychový čas, jenž vystřídají nikdy nekončící dohady o tom, čí je Zeman prezident. A čí naopak není. Ale co… vždyt´ i hokejisté po timeoutu musí opět vpadnout na led. A česká společnost? Ta holt přistavěné schody nechá opět zdemolovat.
