Fanoušci v Amsterdamu podpořili závodníky půlmaratonu koláčem i gumovými medvídky
Sen navštívit Amsterdam si splnily studentky Martina Vacovská (21) a Kristýna Svobodová (20) letos v říjnu. Město poznaly hned ze dvou úhlů; jako turistky i jako účastnice závodu. „S Martinou jsme plánovaly jet do Amsterdamu už roky, ale pořád jsme se k tomu nemohly dokopat,“ vysvětluje Svobodová. Když se ale obě dívky dozvěděly, že se v nizozemské metropoli pořádá půlmaratonský běh, bylo rozhodnuto. Už i kvůli tomu, že je to jeden z mála půlmaratonů, který se koná na podzim.
Studentky se vydaly na cestu o tři dny dříve, aby stihly projít památky, které chtěly vidět. Při běhu jich Vacovská kvůli zvolené trase neviděla tolik, kolik předpokládala. „Když jsem běžela půlmaraton v Praze, cesta vedla skoro celou dobu centrem. V Amsterdamu byla první půlka závodu na nic,“ říká Vacovská a popisuje trasu běhu jako čtvrt´ s kancelářskými budovami na dlouhé rovince. Z druhé části byla ale naopak nadšená. „Běželo se centrem například kolem Vondelparku a Rijksmusea. Tady ta část mi přišla hezčí, než kterákoliv pražská,“ dodává.
Koláč pro lepší výkon
Plus vidí Vacovská i v podpoře od nizozemských fanoušků, kteří se jí zdáli velmi aktivní. Přišlo jí, že Češi se chodí na závod jen podívat, případně podpořit své známé. V Amsterdamu měla celkově pocit větší podpory a lidé se jí zdáli pozitivnější, což ji motivovalo nejvíce ve chvílích, kdy měla chut´ běh vzdát.
V paměti jí nejvíc utkvěla žena, která stála vedle dráhy s napečenými koláčky a nabízela je běžcům. „Přišlo mi to neuvěřitelně milé, ale nikdo si je od ní nebral, což se nedivím. V takové chvíli člověk většinou chut´ nemá,“ říká Vacovská. Cestou ale narazila i na skupinky lidí rozdávající gumové medvídky, které si překvapivě závodníci s chutí dali. „Medvídci jsou příjem rychlých cukrů na rozdíl od koláče, který je uvolňuje pomalu,“ domnívá se.
Obě dívky byly však trochu zklamané z amsterdamské organizace závodu. Na startu jsou účastníci rozděleni do koridorů podle svých běžeckých schopností. Každý při registraci vyplní odhadovaný čas doběhnutí a podle toho se řadí na startu, ti nejlepší se staví dopředu. Protože Vacovská běhá déle a má pár půlmaratonů za sebou, byla oproti Svobodové v první skupině a startovní branou proběhla zhruba dvě minuty po výstřelu z pistole.
Jinak to však měla Svobodová. „I když Martina běžela v první linii a já v poslední, museli jsme být všichni ve svých koridorech nastoupeni ve stejný čas. Ve 13:20 se ozval první výstřel, na který vyběhly první linie. Já jsem ale čekala ještě hodinu, než se ozve signál pro nás. Pak trvalo ještě tak sedm minut, než se dav vůbec rozeběhl,“ vypráví.
Velkolepější Praha
Pražský start navíc Vacovská popisuje jako velkolepější. „V Česku se odpočítávala minuta od minuty, a pak začala hrát Vltava od Bedřicha Smetany. Byla jsem tou atmosférou tenkrát dojatá“ vzpomíná. Amsterdamský start proběhl jen stroze – jako pouhý výstřel z pistole. Horší organizaci dává Vacovská za vinu nahuštěnému programu. V jeden den se totiž běžel maraton, který byl hlavním bodem dne, půlmaraton i další doprovodné závody. V Praze jsou od sebe půlmaraton a maraton odděleny zhruba měsíčním intervalem.
Velkou výhodu ale Vacovská viděla v ohraničení trasy: „Cesta, kterou jsme běželi, byla vyznačena páskami, takže oproti pražskému maratonu nám nepřebíhali lidé přes cestu,“ říká. I tak se však na vlastní oči přesvědčila, že na cyklisty narazí v zemi na každém kroku. Přestože byla trasa chráněna před narušením od kolemjdoucích, stalo se, že koridorem projel například muž na kole.
