Dělal na železnici, ale odmala snil sportovní redaktor ČRo Pavel Petr o práci v médiích
Jak se železničář dostane do médií?
Snil jsem o práci v médiích už na základní škole a šel jsem tomu naproti. Měl jsem rád sport a postupně jsem se někdy od patnácti let dostával do médií. A pak po působení v regionálních týdenících a po práci kolem hokeje a fotbalu v Mladé Boleslavi to šlo samo.
Takže se vám tím splnil sen?
Určitě. Nedávno mi bývalý spolužák říkal, že jsem vlastně jediný ze třídy, kdo dělá to, co chtěl dělat už v dětství.
Narodil se 27. května 1967. Jeho cesta v médiích vedla přes týdeník Bony, firemní magazín Škoda Mobil či přes práci tiskového mluvčího fotbalového i hokejového klubu v Mladé Boleslavi. S Českým rozhlasem začal spolupracovat v roce 2002, kdy dělal regionálního zpravodaje pro střední Čechy. Napsal také knihu Pohádky z nádraží. Je ženatý s kolegyní z rádia Janou Lejpovou, s níž má pětiletého syna Matyáše.
Bylo povolání železničáře vaší „záložní“ volbou?
Takhle bych to přímo neřekl, protože v osmé třídě jsem se musel rozmyslet, co budu dělat. A že bych se tím tehdy nějak stresoval, to určitě ne. Jelikož už v té době jsem měl rád vlaky, k čemuž mě přivedl můj dědeček, zvolil jsem tuhle alternativu a nijak extra jsem o tom nepřemýšlel.
Co vás na práci v médiích nejvíc baví?
Je to především práce, která mě naplňuje. Nejvíc mě baví živé přenosy a na nich to, že co řeknu, to už nemůžu vzít zpět. Práce je neobyčejně pestrá tím, že každý den zažívám něco jiného a mám spoustu zážitků. Potkávám se s lidmi, které bych jinak nepotkal, mám možnost se s nimi bavit, dostanu se do zákulisí sportů.
Říkal jste, že co člověk řekne v živém vysílání, nemůže vzít zpátky. Nesvazuje vás to i teď po letech v Českém rozhlasu?
Nesvazuje, mě to prakticky nesvazovalo ani nikdy předtím. Je to pro mě ten správný adrenalin. Kdybych o tom přemýšlel, tak v životě do živého vysílání asi jít nemůžu.
A co ty zážitky? Jaký je nejsilnější?
Loni jsem byl poprvé v životě na olympiádě, ale ta pro mě nebyla tak velkým zážitkem jako potom paralympiáda. Mám vřelý vztah ke sportu hendikepovaných. Pobyt na paralympiádě mezi lidmi s nejrůznějšími stupni a druhem postižení byl prostě neskutečným zážitkem.
V čem konkrétně?
V tom, jak se hendikepovaní dokážou dívat na svět, jak neřeší žádné problémy, které my považujeme za zásadní. Pro ně to prostě nic není. Váží si všeho, co pro ně uděláte. Člověk tam dostane energii a získá určitě i jiný pohled na svět.
Kde ještě jste kromě Soči pracovně byl?
Prakticky po celé Evropě. Byl jsem také několikrát ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Nejradši mám ale severské země. Strašně se mi líbilo na Islandu, i když největší zážitek spojený s cestováním byl s hokejovým Lvem Praha. Byl jsem s nimi na Sibiři i na Dálném východě v Chabarovsku a Vladivostoku. Za týden jsme nalétali 20 tisíc kilometrů a vyzkoušel jsem si, jak se cítí hokejisté, když přelétávají časová pásma.
