Cheerleading je víc než pouhé roztleskávání. Vedle tvrdých tréninků je důležitý týmový duch
Už desátým rokem se cheerleadingu věnuje sedminásobná mistryně České republiky Nikola Horáčková (25). „V soutěžním pořadu jsem viděla vystoupení, ve kterém holky kromě neuvěřitelných akrobatických prvků doslova létaly vzduchem,“ vzpomíná Horáčková na své první setkání s cheerleadingem.
Její začátky byly poměrně náročné. Protože jde o fyzicky velmi namáhavou aktivitu, tréninky nekončí hodinou strávenou ve sportovní hale, ale pokračují i doma. „K cheerleadingu je potřeba mít sílu a zpevněné tělo, takže trénuji skoro každý den,“ vysvětluje Horáčková.
Při tomto sportu navíc často hrozí úrazy a zdravotní komplikace. Podvrtnutý kotník a bolesti kloubů už Horáčková považuje za běžnou součást svého života. Jednou si však při nepovedeném saltu poranila páteř. „Byl to asi nejhorší úraz, který se mi zatím stal,“ vzpomíná. Zranění naštěstí nebylo tak vážné, aby ji usadilo na invalidní vozík. „Díky lékařům jsem byla po třech měsících zase v pořádku,“ říká. Podle ortopeda Miloslava Noska z Polikliniky Šustova hrozí při tomto sportu poranění svalů a kloubů, ale i jejich chronická postižení v důsledku dlouhodobé zátěže. „Nejčastěji bývají poraněné svaly na paži a lýtku. U pádu z výšky pak hrozí zlomeniny obratlů,“ vysvětluje.
Horáčková si uvědomuje zátěž, kterou cheerleading představuje pro její zdraví. Občas přemýšlí nad tím, že už by zůstala jen u trénování týmu v taneční části, čemuž se věnuje posledních osm let. „Ale mám pocit, že jsem v tomto sportu ještě nedosáhla svého maxima, proto zatím zaháním myšlenky na odchod,“ říká.
Týmy jsou v 95 procentech složené z dívek
Kdo chce s cheerleadingem v Česku začít, má na výběr zhruba ze třiceti týmů. V nich působí přes dva tisíce děvčat i chlapců. Přestože tento sport vznikl na počátku 19. století jako mužská záležitost, v současné době jasně převažují dívky. „U nás se cheerleadingu věnuje pět procent kluků,“ říká prezidentka České asociace cheerleaders Martina Marešová. Podle Nikoly Horáčkové je výhodné mít v týmu i muže. „Dříve jsem působila v týmu, ve kterém byla zhruba polovina kluků. S mužskou silou jsme měli možnost dělat i složitější kousky,“ líčí Horáčková, která nyní působí v týmu složeném pouze z dívek.
Děvčata nemají ráda, když se jim říká roztleskávačky, zdůrazňují, že jde o úplně něco jiného a označují se přesnějším anglickým termínem cheerleaders. Jejich sport totiž obnáší kromě tance a pokřiků také akrobatické prvky, kaskadérské kousky, jako jsou salta a rondáty či stavění lidských pyramid. Trenér rozdělí cheerleaders na „top“, zpravidla jde o drobnější dívky, a takzvaný „base“ – tedy na ty, kdo tvoří vrchol pyramidy a kdo základnu, která podpírá ty nahoře a jistí je před pádem.
Na své začátky vzpomíná „topka“ Natálie Pospíšilová (14) poměrně negativně. „Začala jsem před pěti lety, ale tehdy nás bylo v týmu tolik, že nám trenéři nemohli věnovat dostatek pozornosti. Kariérně jsem se nikam neposouvala a cheerleading mě tím pádem ani moc nebavil,“ líčí Pospíšilová, která se tomuto sportu začala pořádně věnovat teprve před třemi lety. „Změnila se nám trenérka, je skvělá. Taky nás už je o dost méně,“ dodává.
Hlavní cíl je olympiáda
Cheerleading získal v roce 2016 od Mezinárodního olympijského výboru (MOV) prozatímní uznání, díky kterému od něj začal dostávat finanční podporu. V červenci letošního roku byl tento sport uznaný plnohodnotným členem a přiblížil se díky tomu účasti na olympijských hrách. „Náš hlavní cíl je, aby se cheerleading dostal už do Los Angeles v roce 2028,“ říká Martina Marešová.
Také samotné sportovkyně těší, že se jejich sport více dostane do povědomí lidí. „Motivace reprezentovat Česko na olympiádě je obrovská. Navíc se cheerleading konečně dostane do povědomí lidí a budu mít pádný protiargument, až mi zase někdo bude tvrdit, že to není sport,“ doplňuje Horáčková.