Cestu k úspěchu by čeští badmintonisté měli hledat v zahraničí, říká trenér Petr Koukal
Jak je na tom český badminton – má nějaké mladé naděje a talenty?
Nadějné hráče můžete spočítat na prstech jedné ruky. Ale hlavní příčinu propadu českého badmintonu vidím spíš v neochotě sportovců dát se na profesionální kariéru. Příprava špičkového badmintonisty se totiž neobejde bez zahraniční přípravy. Pokud se chtějí naši hráči vyrovnat těm nejlepším, musí se mezi nimi pohybovat a učit se od nich. Kvůli cestování se ale sportovci musí často vzdát osobního života, pohodlí ale i třeba dočasně vzdělávání. Nikde však nemají záruku, že ve sportu uspějí a pokud nebudou nejlepší z nejlepších, tak se kariérou v badmintonu na celý život nezajistí. Na Český badmintonový svaz se ohledně finanční pomoci také spoléhat nemohou. A tak hráči jednoduše nechtějí riskovat, že se jim třeba nepovede prosadit a nakonec skončí bez peněz i vzdělání.
Nedá by se finanční situace sportovců řešit sponzoringem?
Situace se sponzory v posledních letech připomíná začarovaný kruh. Nejdříve jim totiž musíme nabídnout dobré výsledky, které se nedostaví bez kvalitní přípravy. A na tu hráči zase nemají prostředky a mnohdy asi ani chut´. Ale stejně si myslím, že s věcmi ohledně sponzoringu by měl hráčům mnohem více pomáhat Český badmintonový svaz, který má jako organizace lepší pozici pro vyjednávání než jednotliví hráči. Pamatuji si, že když jsem trénoval svého syna Petra, podporoval nás svaz jen asi z deseti procent. Většinu nákladů jsme si museli hradit sami, skládala se rodina, nebo jsme si hledali drobné sponzory. Nakonec se podařilo nastřádat dostatek peněz a Petr mohl v devatenácti začít cestovat a připravovat se po Evropě a učit se od zahraničních hráčů, ale bylo to tehdy hodně náročné.
Myslíte, že právě trénování v zahraničních klubech vašemu synovi pomohlo dostat se až na olympiádu?
Ano, myslím, že sbírání zkušeností v zahraničí bylo jedním z klíčů k úspěchu nejen u Petra, ale i u Kristíny Gavnholt. Ta odjela trénovat do Německa a studovala střední školu dálkově. Petr studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu ukončil a hrál badminton v Evropě i Asii. Získané poznatky si pak zabudoval do vlastního systému tréninku.
Čím dalším by se od nich mohli dnešní badmintonisté inspirovat?
Oni dva byli za dlouhou dobu jediní čeští hráči, kteří ke svému sportu přistupovali jako stoprocentní profesionálové. A jejich výsledky tomu také odpovídaly, oba se dostali až na olympiádu. I v tom jim pomohly tréninky v zahraničí, což je druhá věc, ze které by si současní mladí badmintonisté měli vzít příklad. Když už jsem cítil, že na Petrovy tréninky nestačím a že potřebuje udělat další krok, doporučil jsem mu, aby vyjel do světa. Sice nezískal medaili na mistrovství světa ani Evropy, ale na české poměry byl úspěšný, účastnil se Olympijských her v Pekingu 2008, Londýně 2012 a Rio de Janeiru 2016 a je devítinásobným mistrem České republiky z let 2007 – 2016.
Co mu scházelo k tomu, aby se dostal mezi nejlepší světovou desítku?
Začal získávat zkušenosti v zahraniční přípravou až v devatenácti letech. Ti, kteří měli možnost účastnit se kvalitních tréninků v cizině třeba už od dvanácti let, před ním měli náskok. V letech 1995-2008 jsem Petra trénoval já. Kdybych měl v té době stejné zkušenosti, které mám teď, doporučil bych mu nejspíš vycestovat ještě dříve. Samozřejmě není záruka, že i kdyby začal takhle brzy, vedl by si líp. Naděje by ale byla rozhodně větší.
Co byste poradil juniorským hráčům, kteří mají potenciál stát se profesionály?
Neříkám, že každý náš badmintonista, který to chce někam dotáhnout, musí skončit už se střední školou a odjet pryč. Ale určitě bych mladým hráčům doporučil, aby začali přemýšlet co nejdříve, kam se chtějí ve sportu probojovat. A pokud mají ambice být opravdu dobří i v mezinárodním měřítku, radil bych jim, aby kolem už 15 let alespoň občas začali trénovat nejen ve svém domácím klubu, ale i v nějakém kvalitním zahraničním.
