Cesta na střechu Evropy
Mont Blanc nebo chceme li kupka hnoje, jak ji mnozí horalové posměšně nazývají, se stává každoročně cílem tisíce turistů. Úctyhodných 4807 metrů nadmořské výšky ji pasoval na nejvyšší horu Evropy. Avšak z důvodu nepřesného určení evropsko-asijské hranice, by leckdo mohl tento titul připsat i kavkazské hoře Elbrus, která měří 5 642 metrů. Vrchol Mont Blancu leží na francouzském území. Denně se na vrchol žene na tři stovky alpinistů.
Možností, jak se dostat na vrchol Mont Blancu je hned několik. Určitě nejfrekventovanější a nejjednodušší je cesta z Nid d´Aigle, z konečné zastávky ozubené dráhy- Tramway du Mont Blanc, která vás vyveze z malebného městečka La Fayet, ležící v 584 metrech nadmořské výšky do 2373 metrech nad mořem. Pokud máte štěstí na počasí a během výstupu vás nepostihne nevolnost, zvracení či jiné příznaky související s výškovou nemocí, je tento výstup poměrně jednoduchý. Zkušenější využívají lanovky z Aiguille du Midi, Polední Jehla, odkud se na vrchol Mont Blancu vydávají přes vrcholy Mont Blanc du Tacul (4248 m) a Mont Maudit (4465 m). Jedná se o fantastický přechod, kdy je možné během jednoho dne zdolat hned tři čtyřtisícovky. Další z cest vede přes Bossonský ledovec a chatu Grands Mulets do Col du Dom, kde se napojuje na klasickou výstupovou cestu vedoucí z italské strany přes ledovec Nid d´Aigle (2372 m) nebo výstupová cesta, taktéž z italské strany, přes ledovec Miage a de Dome kolem chaty Gonella.
Já jsem se svými přáteli zvolila cestu nejjednodušší, tedy z Nid d´Aigle.
Byla mlha. Les Rognes, skalní hřeben, pod kterým vede cesta prudkým svahem, byl po několik hodin schován v závojích oblak. Celou dobu jsme vstoupali v naprostém tichu. Jen tu a tam se ozval zvuk padajícího kamení a křik ruské výpravy stoupajících před námi. Musím přiznat, že dokud byla cesta zahalena v mlze a já netušila, kolik cesty mi ještě zbývá, na výškoměr jsem se raději ani nedívala, bylo vstoupání mnohem jednodušší. Mraky se však začaly trhat a my jsme spatřily cestu, která snad šplhala k samotnému nebi. Vrchol ještě nebyl vidět, ale už teď jsme věděli, že jeho zdolání nebude zadarmo.
Prvním záchytným bodem při výstupu na Mont Blanc je chata Tête-Rousse ve výšce 3160 metrů nadmořské výšky. Přespíte tu, odložíte přebytečné vybavení a ráno, za světel čelovek, opět vyrážíte na cestu. My jsme pokračovali dál až na chatu Gouter ve výšce 3860 m n. m. Předpověď hlásila prudké zhoršení počasí, na výstup jsme tedy měli pouze jeden jediný pokus, a tak jsme posvačili, nabrali sil a vyrazili.
Od chaty Tête-Rousse se pokračuje vzhůru po ledovci, takže jsme nasadili mačky a jistili se cepíny. Asi 200 metrů nad chatou, za skalním žebrem spadajícímu z hřebene Aig du Gouter se nachází kritické místo, pověstný kuloár Grand Couloir. Jedná se úzký žlab, o pouhých padesát metrů sut´ovitě zvětralého pásu skály, ale kvůli padajícímu kamení, je tento úsek poměrně nebezpečný. Je třeba jednat rychle, být obezřetný a v co možno nejkratší době tento úsek překonat. Přilba je v tomto případě nezbytnou výbavou. Na několika místech se objevují křížky a pamětní tabule, doklad toho, že i tento úsek výstupu si vyžádal své oběti. My jsme však měli štěstí a Grand Couloir jsme překonali bez větších problémů.
Asi nejvíce obětí na horách si vyžádá výšková nemoc. Jedná se o stavy organismu, které vznikají v souvislosti s nižší dostupností kyslíku pro organismus z důvodu poklesu tlaku vzduchu se vzrůstající nadmořskou výškou. Přitom se této pohromě dá předcházet. Správná aklimatizace je společně s počasím klíčovým faktorem k dosažení vrcholu. Častokrát ani tak nerozhoduje fyzická zdatnost alpinisty, jako jeho zdravotní stav. Postihne li vás výšková nemoc, nespoléhejte na to, že vám pomohou léky či vitamíny. Vaší jedinou záchranou je sestoupat nejméně 300 metrů dolů a čekat, zda li se vám uleví. A jak poznáte, že jste dobře aklimatizováni? Vaše srdeční frekvence se vrací do normálu a během dne budete častěji odbíhat na záchod.
Chata Goûter je již na dohled, ale cesta k ní, je ještě poměrně dlouhá. Téměř 1/ 3 cesty je odjištěna ocelovými lany, které vlivem námrazy nepříjemně kloužou. Cesta je o to nebezpečnější, že se neustále musíte vyhýbat výpravám, které již směřují dolů. Mnozí natolik spěchají, že ani nečekají, až bezpečně popojdete k dalšímu jistícímu lanu. Předbíhají, strkají se a vás tak zbytečně vystavují riziku pádu.
U chaty Goûter ve výšce 3860 metrů nadmořské výšky končí skalní žebro a nastupuje se na ledovec. Mnozí využívají noclehu na chatě, my se však přidali k těm, kteří bivakovali ve svých stanech na ledovci nad chatou. Záda mě bolela od těžkého batohu a prsty na nohách byly nepříjemně otlačené. Za ty výhledy to však stálo. Jako Sarumanova věž vykukovala z oblak impozantní jehla Aiguille du Midi, Polední vrchol, s nadmořskou výškou 3842 metrů, která je východiskem pro jednu ze čtyř výstupových tras na Mont Blanc.
Tak moc jsme toužila po spánku. Tak moc jsem chtěla svému unavenému tělu dopřát alespoň chvilku odpočinku po tak náročném dni. Nadmořská výška však byla znát a já se jen převracela ve spacáku a snažila si zahřát zkřehlé nohy, které mě vlivem špatného prokrvování nepříjemně zábly. Ani to, že jsme ve stanu spali tři, mě moc nezahřálo. Budík zazvonil v jednu hodinu ráno. Boty byly studené a ani teplý čaj mě nedokázal zahřát. Vysoká nadmořská výška a nedostatek spánku, si vybrali svou daň. Nebyla jsem schopná spolknout ani sousto. Snad jedinou útěchou mi bylo, že ani ostatním nebylo zrovna nejlépe.
Od stanu jsme vyrazili po širokém hřebeni k Dôme du Goûter, jehož vrchol však vyšlapaná cesta míjí po jižní stěně. Následoval mírný sestup po rozlehlých ledovcových pláních do sedla Goûter, do něhož spadá severojižní hřeben Mont Blancu. Nemyslela jsem na nic jiného, než jak udržet s ostatními tempo. Po několik hodin jsem sledovala, jak se mi sune jedna noha za druhou. Jedna. Dvě. Nastala dokonce chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, kdy jsem si říkala, zda li mám všechno toto trápení zapotřebí. Nebyla jsem tam však sama. Společně se mnou byli na laně jištěni také mí přátelé, to kvůli nim jsem to nevzdala. Nechtěla jsem je připravit o jejich sen. Zat´ala jsem zuby a stoupala dál.
Začalo svítat. Před námi se objevily dva předvrcholy Grand Bosse (4513 m) a Petite Bosse (4547 m). Náhle, jako bych chytila druhý dech. Palčivá bolest žaludku konečně ustala.
Pokořili jsme ho! Po pěti hodinách jsme konečně stanuli na vrcholu Mont Blancu. Dorazili jsme tam mezi prvními. Hlas se mi třásl únavou, ale mé nadšení bylo obrovské! Byla jsem nesmírně ráda, že jsem to nevzdala. Ne každý má to štěstí na tak fantastické výhledy, které se poštěstily nám. Mnohdy se přiženou oblaka a dříve než stačíte udělat jednu jedinou fotku, všechna ta krása kolem se vám uzavře. A příliš dlouho se čekat nedá. Jen, co jsem sundala rukavice, abych udělala pár fotek, ucítila jsem, jak mi chladem trnou prsty. Vál silný chladivý vítr, který nepříjemně štípal do tváří. Ale fotky byly, tak rychle pryč.
Cesta dolů byla snad nekonečná. Prsty u nohou jsem už ani necítila, a přestože jsem za celou dobu nic nesnědla, žaludek byl tak scvrklý, že jsem neměla hlad. Po téměř třech hodinách jsme konečně dorazili zpátky ke stanu. Jaká to byla slast sundat si boty a promasírovat si otlačené palce u nohou. Měli jsme v plánu, že přespíme a na druhý den ráno posbíráme věci a vydáme se dolů. Zalezli jsme do spacáků a snažili se usnout. Ani ne za hodinu se náš stan začal zuřivě otřásat. Blíží se bouře, křičel jeden s Italů, který s námi sdílel zákop. Předpověď byla přesná. V rychlosti jsme tedy složili stan a začali se stahovat dolů.
Dodnes nevím, jak to naše nohy mohly vydržet. Za jeden den jsme vystoupali od chaty Goûter ve výšce 3860 metrů nad mořem na samotný vrchol Mont Blancu, tedy do 4807 metrů nadmořské výšky a následně sestoupily do Nid d´Aigle, do 2373 metrů nadmořské výšky, kde jsme chytili poslední ozubený vláček, který nás odvezl zpátky do městečka La Faye.
Pravda, dalších několik měsíců jsem necítila palce u nohou, nebot´ se v botách příliš neprokrvovaly. Ale stálo to za to. Překonat sám sebe, prožít si tu krizi, kdy tělo vypovídá službu a přesto pokračujete dál, je velká zkušenost. A taky si myslím, že můžu být na sebe po právu hrdá, což je fajn pocit.
