Česká MMA zápasnice: V kleci jsem porazila i těžšího chlapa
Jak se dostane žena k tak tvrdému sportu jako je MMA?
Hledala jsem sport, který by mě bavil, ale většinou jsem u ničeho dlouho nevydržela. Vyzkoušela jsem hodně věcí, v dětství jsem například dělala balet. Nejdéle jsem vydržela u capoeiry, ale to je spíše bojové umění s prvky akrobacie, než bojový sport. MMA mě pak hodně chytlo a už jsem u něj vydržela. Myslím, že si v něm každý najde to své.
Co jste si našla vy?
Nejvíc se mi líbí, že je to komplexní sport. V MMA se zápasí v postoji, takže je potřeba dobře boxovat. Soupeře lze hodit na zem, kde je možné mlátit, škrtit či nasadit nějakou páku, člověk musí zvládat vše na vysoké úrovni. Je velké množství technik a chvatů, co se dá naučit. Pořád je v čem se zlepšovat. Zároveň je důležité mít fyzičku, aby se daly vydržet i náročné zápasy.
Přední český MMA zápasník Viktor Pešta v jednom rozhovoru řekl, že se mu líbí pocit, když ze sebe vydá opravdu maximum a vyhraje tak zápas. Vidíte to podobně?
Záleží, jak v kterém zápase a jak s kterou soupeřkou. Pro mě byl asi nejnáročnější zápas s chlapem. S holkami jsem zatím vždycky vyhrála před uběhnutím časového limitu, protože se vzdaly nebo rozhodčí zastavil zápas jako technické KO. To znamená, že se již nebyly moc schopné bránit a je už zbytečné, aby dostávaly další rány. S nimi jsem asi ještě na svoje maximum jet nemusela.
Proč jste vůbec zápasila s mužem?
Chtěla jsem hlavně nabrat nějaké zkušenosti v zápase, protože ženy se na zápas shánějí hůře. Jednalo se o malý amatérský turnaj v jednom pražském gymu, myslím, že v nějaké větší amatérské lize by to neprošlo. Oceňuji, že do toho se mnou ti chlapi šli, obvykle se jim do zápasu s holkou moc nechce. Vnímají to tak, že pokud vyhrají, tak to pro ně nic neznamená, ale když prohrají, mají ostudu.
A jak jste dopadla?
Zápasy jsem měla dva proti různým soupeřům, jeden jsem vyhrála na škrcení a druhý prohrála. Měli jsme také upravená pravidla. V postoji se mohlo mlátit normálně, i například kolena do hlavy. Na zemi už jsme žádné údery nesměly. Po první výhře byli všichni kolem překvapení i proto, že tam byl váhový rozdíl deseti kilo.
Není to už moc, deset kilo rozdíl?
Je to hodně, ale jednalo se o amatérský turnaj. Můj soupeř neměl tolik zkušeností v zápase ani v tréninku. Možná, kdyby se mohlo mlátit i na zemi, tak to dopadne jinak. Další protivník měl už o patnáct kilo navíc. Sice jsem prohrála, ale jenom na body. Nevzdala jsem se a ani nedostala KO, to beru taky trochu jako úspěch.
S opačným pohlavím musíte ale mít zkušenost i z tréninků, protože žen, které dělají tenhle sport, je nedostatek.
Když jsem začala chodit na MMA, tak tam žádná slečna nebyla, jenom jich pár chodilo na brazilské jiu-jitsu. Musela jsem začít trénovat s kluky, což mi nevadilo. Mám totiž štěstí, že u nás v Penta Gymu, kde trénuji, jsou výborní zápasníci v nižší váhové kategorii jako třeba Ondřej Skalník, Filip Macek nebo Michal Hořejší. Někdy se mi stávalo, že mě některý kluci až moc šetřili nebo říkali, že mají problém praštit holku. V tu chvíli jsem jim samozřejmě odpověděla, aby mi tu ránu raději dali, abych věděla, kde se například špatně kryju. A v posledním roce a půl se to zlepšilo i s děvčaty, protože jich chodí stále více.
Jezdíte i na tréninkové kempy do Polska. Proč tam?
Polsko je určitě v tomhle sportu dále. Jezdím pravidelně na kempy do Lodže, hlavně proto, že tam trénuje Karolina Kowalkiewiczová, momentálně zápasnice v UFC (Ultimate Fight Championship, nejprestižnější soutěž v MMA, pozn. redakce) a moje váhová kategorie. V Lodži se párkrát do roka organizují ženské tréninkové kempy, sejde se jich tam třeba patnáct a všechny mají zkušenosti se zápasem nebo jsou pokročilejší v tréninku. To nebývá na naše poměry běžné, u nás tolik holek ještě není. Minulý rok jsem tam byla třikrát. Kromě Polska jsem byla i v Anglii a Švédsku, kde je úroveň také vysoká.
Vy jste momentálně po zranění kolene a po operaci. Jak se vám mění příprava v tomto období?
Loni v půlce listopadu jsem se zranila při tréninku a pauza už je na mě moc dlouhá. Skoro teď netrénuji, maximálně můžu na nějaký box nebo lehce posilovat. Rehabilituji a čekám, až mi koleno povolí úplný návrat. V létě bych snad mohla začít naplno, na podzim doufám v nějaký zápas. Tohle zranění mi hlavně překazilo plánovaný zápas v Brazílii.
O jaký zápas mělo jít?
Měl to být turnaj, jehož jednotlivá kola by probíhala v průběhu celého roku. Musela bych zvítězit ve třech zápasech, abych získala titul organizace Extreme Fighting Championship. Celkem mě to mrzí, těšila jsem se a hodně se na to připravovala. Měla jsem našetřené nějaké peníze, tak jsem odešla i z práce, abych měla čas jenom na trénink. Cvičila jsem někdy až třikrát denně, snažila jsem se dát přípravě na zápas co nejvíc.
Jak se dá skloubit práce s MMA kariérou?
I předtím jsem dělala jenom na částečný úvazek, abych měla čas na tréninky. S normální prací by se to možná stíhat dalo, ale člověk by se tréninku nemohl věnovat opravdu naplno.
A jak to zvládáte finančně?
Nějak to zatím jde. Odměny za zápasy jsem zatím měla spíš jen v symbolické výši. Naštěstí máme u nás v Penta Gymu i sponzory, za které jsem velmi vděčná. Od nich dostáváme třeba oblečení a vybavení na tréninky, doplňky stravy nebo příspěvky na tréninkové kempy v zahraničí. Do své původní práce jako terénní sociální pracovnice jsem se opět vrátila na poloviční úvazek a k tomu si začala přivydělávat jako asistentka osobám s tělesným nebo kombinovaným postižením.
Čeho byste chtěla v MMA dosáhnout?
Chtěla bych se dostat do UFC, asi jako každý, kdo v MMA zápasí. Je potřeba mít dobré zápasy s kvalitními soupeřkami a také to, aby si vás pak všimnul nějaký manažer z té organizace. Do UFC se dostanou i holky co mají třeba jenom čtyři nebo pět výher v profesionálních zápasech. U chlapů je jich potřeba mnohem více. I proto doufám, že se to jednou podaří.
