Běžkyně do schodů Švábíková: Nejvyšší budova světa mě neláká, raději bych pokořila Eiffelovku
Jste momentálně v japonské Osace na závodu Harukas 300. Kolik schodů jste tentokrát musela vyběhnout?
Mrakodrap Abeno Harukas, ve kterém jsme závodili, má 1610 schodů a 300 metrů na výšku. Umístila jsem se čtvrtá z 550 závodnic a mrzí mě to, protože soupeřka přede mnou doběhla do cíle jen o pár vteřin rychleji. Stihla jsem to za 11 minut a 54 vteřin, ona za 47. Nicméně nejde o umístění, ale o dobrý čas. V celé sérii Vertical World Circuit (obsahuje deset towerrunningových závodů, mj. v Londýně či Sydney a soutěžící musí zaběhnout nejméně pět z nich, pozn. red.) mi tento závod určitě pomohl. Zatím jsem v průběžném pořadí třetí. Ještě ale poběžím závod v Hong Kongu v mrakodrapu International Commerce Centre, který má 118 pater. Pak se uvidí, ale doufám ve druhé místo.
V zahraničí se závody většinou pořádají právě v mrakodrapech. Chtěla byste si vyběhnout ten nejvyšší na světě, Burdž Chalífu v Dubaji?
Ani nevím, jestli je to můj sen. Nejvíce poschodí jsem vyběhla v kancelářské budově v Hong Kongu, která měla 2 100 schodů, a i po té jsem byla úplně vyřízená. Burdž Chalífa má o 800 schodů víc a já dlouhé závody nemusím. Navíc se tam zatím ani žádné nekonají. Zájem na straně závodníků by byl, jenže pořadatelé a správci budovy se nemohou dohodnout. S otevřením schodiště a vpuštěním tolika lidí do mrakodrapu je spojeno bezpečnostní riziko. Ale doufám, že si vyběhnu Eiffelovu věž, kam bych měla jet v březnu příští rok na La Verticale Tour Eiffel 2018.
Po prvním kole jsem myslela, že umřu.
Jaký další zahraniční závod jste si oblíbila?
Hodně se mi líbil závod ve Vídni, kde se běhalo v nákupním centru, které má 800 schodů. Když se všichni soutěžící dostali nahoru, sjeli jsme výtahem dolů a běželi znovu. Byla to výzva, protože už po prvním kole jsem myslela, že umřu. Nohy mě příšerně bolely. A to jsem to schodiště musela vyběhnout třikrát. Nakonec jsem ze všech kol měla druhý nejlepší čas.
Posuzuje se při závodech jenom čas nebo i technika, kterou běháte?
Jenom čas. Ale technika je samozřejmě důležitá. Většinou se běhá po dvou schodech a je povoleno přitahovat se za zábradlí, což pomáhá zvláště ve vysokých budovách. Nohy neztuhnou hned na začátku, běžec rozloží síly mezi své končetiny. Určitě je nutné pořádně zvedat nohy, abych nezakopla. Schody jsou navíc všude trochu jiné. Třeba v Brně na AZ Tower, nejvyšší budově České republiky, jsou relativně nízké a schodiště není strmé. V Asii je to přesně naopak, poschodí jsou příkřejší a stupně vyšší. Navíc bývá různý počet schodů na patro.
Kvůli běhu do schodů jsem změnila jídelníček.
Kvůli towerrunningu jste navštívila 20 zemí světa. Změnil vám tento sport život ještě v nějakém jiném aspektu, kromě toho, že musíte hodně cestovat?
Třeba jsem změnila jídelníček. Nejím moc maso a mléčné výrobky. Obojí spotřebovává spoustu energie na trávení a tělo se kvůli tomu nemůže tolik regenerovat. Vynechání těchto dvou potravin prý pomáhá šetřit energii na závodění. A jsem přesvědčená, že to funguje. Občas si ovšem kuřecí nebo sýr dám, už tuto dietu nedodržuji tak striktně. Jeden rok jsem nemohla jít ani do restaurace, nebyla jsem si schopná vybrat jídlo. Vždycky jsem nejedla nějakou část určitého pokrmu.
Je cestování hlavním důvodem, proč se towerrunningu věnujete?
Upřímně – towerruning běhám i proto, že si tím přivydělávám. Za klasický evropský závod bývá odměna kolem 500 eur (zhruba 13 tisíc korun, pozn. red.) Třeba na jedné soutěži v Dubaji jsem vyhrála 70 tisíc korun. Sama jsem do toho závodu ale investovala kolem 15 000 korun, organizátoři mi totiž nic nehradili. Pořadatelé většinou elitním běžcům, mezi které se řadím, platí cestovné a ubytování. Byl to trochu risk, ale vyšel. Kdybych ale do všech závodů investovala svoje peníze a nic nevydělávala, určitě bych towerrunning nedělala už přes pět let.
