Bez vzájemné důvěry psa a páníčka se bikejöring stává nebezpečnějším
Tah psa při bikejöringu „kolařům“ ohromně ulevuje od námahy. Tento sport je druhem mushingu, tedy psího spřežení, a spočívá v souhře páníčka se svým mazlíčkem, který ho táhne na kole pomocí pružného lana. Podle Václava Vančury (27), výherce letošního Mistrovství České republiky v bikejöringu, zažívá sport v posledních dvou letech velký rozmach. S tím však souvisí i negativa. „Někteří začátečníci neví, jak přesně psa trénovat. Ženou ho pak po trati obrovskou rychlostí, což má za následek přetrénování,“ říká. Čtyřnohý sportovec pak nepodává dobré výkony, sníží se mu imunita a častěji dochází ke zranění. Navíc ho sport může přestat bavit.
Pokud má však mazlíček důvěru ve svého psovoda, který zná jeho hranice, stává se ve většině případech bikejöring pro oba zálibou. „Moji psi to zbožňují, je to jejich život. To poznám v okamžiku, kdy zachrastím postrojem. Můžou se zbláznit radostí a už chtějí vyrazit ven,“ říká Martin Urbančík (42), věnující se bikejöringu již devět let. Psy má doma čtyři. Jednoho ridgebacka a tři evropské saňové psy, kteří jsou pro tento sport šlechtění. Důvěra však musí být oboustranná. Při pětačtyřiceti kilometrové rychlosti za hodinu, kterou psi vyvinou, musí i cyklista věřit ve svého part´áka, že neodbočí a nestrhne buď kolo, nebo jeho samotného – to podle toho, kam je pružné lano přivázáno. „To, že se padá, je normální stejně jako například při dostizích. Zásadně prvním krokem pro mě však je vyhnout se psovi,” konstatuje Urbančík. Se svými mazlíčky trénuje třikrát týdně, v hlavní sezóně až čtyřikrát. Nic se však podle něj nesmí přehánět
Protože jde o velkou fyzickou zátěž, je důležité, aby měl pes stálou pozornost svého páníčka. V létě mnoho psích majitelů trénování vynechává, protože jejich čtyřnozí závodníci nemají schopnost termoregulace. Soutěže v létě se tak konají jen minimálně a s nízkou účastí. „Závodit začínáme až na podzim, kdy startuje hlavní sezóna. V létě, nechci nic pokoušet,” říká Urbančík. Podle něj hrozí nebezpečí přehřátí organismu či přetrénovaní hlavně u mladých psů, kteří nejsou na zátěž zvyklí a nemají zkušenosti. S tím souvisí ještě jedno negativum: „Po tom, co jsem si vyzkoušel i jiné disciplíny mushingu, vidím, že bikejöring je nejvíc nefér vůči psovi. Je jednoduché ho zkazit. Když je totiž dobrý cyklista a nebude se ohlížet na svého mazlíčka, ušlape ho.”
Mistři svého oboru
Naprostými šampiony v bikejöringu jsou temperamentní evropští saňoví psi, kteří jsou na tento sport speciálně šlechtění a vlastní je většina vrcholových bikejöringerů. „Jsou na úplně jiné úrovni. Rychle se učí a jsou poslušní. Mám doma ještě ridgebacka, netažné plemeno, přesto silného. A ten se saňovými psi nemůžu vůbec srovnávat. Na začátku sice běží naplno a táhne, ale po dvou kilometrech už jen utíká vedle mě,” vysvětluje Urbančík. Běhání je podle něj pro jeho psy celý život a jsou spokojení i po námaze, kterou odvedou. Evropští saňoví psi vydrží táhnout celých pět až sedm kilometrů, což je rozmezí sprintové trati.
Pes se dá podle Urbančíka i Vančury vycvičit tak, že nemá důvod se při zastavovat. Pokud se mazlíček předem dobře vyvenčí, nemá potřebu ani značkovat své teritorium. „Při závodu je nezajímají ani třeba háravé feny, což je zajímavé. Zkrátka když se mu nasadí postroj, nezná nic jiného než běh,” vysvětluje Vančura, který má doma sedm psů. Jemu i jeho mazlíčkům přináší projížďky na kole vybití energie a fyzickou kondici. „Někdo vezme ráno svého psa na vodítko a jde se s ním na půl hodinu projít, aby se zvíře trochu unavilo. Já ho vezmu na deset minut tahat na kolo. Efekt to má úplně stejný, pes si vybije energii a oba dva sportujeme,“ říká Urbančík.
