Atletka Kristiina Mäki: Táta mě podporuje i přesto, že reprezentuji Česko
Zatím největší úspěch zaznamenala atletka Kristiina Mäki na letošní univerziádě v Jižní Koreji. Tam v pětikilometrovém závodě zazářila a vyhrála přesto, že původně do Kwangdžu jet ani nechtěla. „Snem bylo mistrovství světa v Pekingu, to ale nakonec nevyšlo,“ říká běžkyně původem z finského Seinäjoki. Jejím cílem je nyní halové mistrovství světa v americkém Portlandu a nezapírá, že pokoukává i po OH v Riu de Janeiru.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla reprezentovat Česko a ne Finsko?
Samozřejmě nejvíc mě ovlivnilo to, že tady mám trenéra a zázemí. O to bych mohla výběrem Finska přijít. Zároveň se mi líbí politika šéftrenéra Tomáše Dvořáka. Finsko často vysílá reprezentanty jen proto, aby na nějakém závodě byli. V Česku se kalkuluje s tím, aby závodníci nebyli jen do počtu. A to se mi líbí.
I tak ale držíte finský rekord na dva kilometry, jak je to možné?
Donedávna to ještě šlo. Od letošního ledna ale finská atletická federace změnila pravidla a sportovci, kteří si vybrali reprezentovat zemi jinou než Finsko, nemohou nově získávat rekordy. Jeden jsem ale stihla a dokud mě někdo nepředběhne, budu tam stále mít nejlepší výkon.
Jak na to, že jste si vybrala Česko, reagovali doma? Nebyl třeba otec naštvaný?
Sport je u nás doma velkým tématem, stejně tak i souboje mezi Finskem a Českem. Když jsem ten výběr musela začít řešit, tak jsme si doma sedli a oba rodiče mi řekli, že jim je jedno, kterou zemi si vyberu. Vždycky totiž budu jejich dcera, budou mi držet palce, a to samotné rozhodnutí bylo jen na mně. Od doby, kdy mé výkony za něco stojí, mě oba hodně podporují. Jezdí i na závody do Německa, na otočku třeba tisíc kilometrů. Jsem jim za to hodně vděčná.
Aktuálně před sebou máte březnové halové mistrovství světa v americkém Portlandu. Cítíte, že máte šanci na splnění kvalifikačního limitu a v USA běžet?
Ten limit na tříkilometrový závod, do něhož bych ráda nastoupila je devět minut. Letos už jsem zaběhla 8:58, bylo to ale ještě v rámci minulé sezony. Hlavní je teď zůstat zdravá, abych mohla odběhat co nejvíc rychlých mítinků. Právě na těch s co největší konkurencí je pravděpodobnost splnění limitu vyšší.
V červenci jste vyhrála pětikilometrový závod na univerziádě v Jižní Koreji, jak si tuto asijskou zemi pamatujete?
Nebyla to nějak nádherná země. Bylo tam bylo docela dusno a vedro, což nesnáším, a všudypřítomný odér.
A přesto jste tam zvládla vyhrát…
Protože ten den pršelo (smích). Týden před odletem bylo mistrovství republiky, kde pršelo také, a v rozhovoru jsem řekla, že pokud by takhle bylo v Koreji, mohlo by to nějak vyjít. Původně jsem tam ale ani jet nechtěla, cílem bylo dostat se do Pekingu na mistrovství světa. Navíc jsem ani nesplnila kvalifikační čas na univerziádu, dostala jsem se tam na základě donominace od atletického svazu, s čímž jsem nepočítala.
Jak na váš úspěch zareagovali ve škole, kterou jste tak reprezentovala na světové úrovni?
Zástupce ČVUT, na kterém studuji architekturu, byl velmi nadšený. Byl se mnou přímo na místě a už tam mi sliboval, že bude reportovat o mém úspěchu na rektorátu.
Už jste sama zmínila světový šampionát v Pekingu, na který jste se nakonec nedostala. Co se stalo?
V červenci jsem byla poprvé na Diamantové lize v Londýně, což je velký závod. Právě tam byla asi jediná šance zvládnout ten limit. Mezičas jsem měla v pořádku, běželo se mi dobře. Čas byl, když ne na limit, tak aspoň na český rekord. V posledním kilometru mě ale někdo podrazil a já spadla, čímž pro mě závod skončil. Byl to můj první nedoběhlý závod v životě. Psychicky jsem se z toho hrabala asi dva měsíce…
Přemýšlíte o cestě na olympijské hry do Rio de Janeira?
Je reálné se tam dostat. Kvalifikační limit je stejný jako do Pekingu, tedy 15 minut 20 sekund na pět kilometrů. Já mám 15:35, takže musím zvládnout každý kilometr o tři vteřiny rychleji. Zrychlení se zdá jako banální, ale při našem tempu jsou i tři vteřiny dost.
