Zásadní věc v baletu? Nekymácet se při piruetě jako kuželka
V tanečním sále s velkými zrcadly si nenápadně prohlížíme jedna druhou. Maraton zdaleka nenavštívily pouze pokročilé tanečnice. Naopak, více než polovinu zúčastněných tvoří dívky, co zkouší balet vůbec poprvé. Okamžitě si získávají můj respekt – troufnout si rovnou na čtyřhodinový trénink je odvážné. Už to bude pár let, co jsem tady takhle poprvé stála já. Trenérka hned ze začátku dívky uklidňuje: „Zvolíme klidnější tempo, není se čeho bát.“
Téměř dvouhodinová lekce baletu je doprovázena klasickou hudbou. U barre, neboli baletní tyče, jsme si všechny jisté. Se zvyšujícím se tempem postupně holkám naskakují vyděšené výrazy. „Cože?“ ozývá se šeptem. Baletka a tanečnice Klára Lidová, která maratony vede, vždy předvádí krátkou sestavu. Tu komentuje francouzskými názvy prvků, načež se zeptá: „Máte to?“. Sálem zazní smích.
Můj kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy dojde na piruety. U tance na volnosti, čili bez opěry, je rovnováha opravdu to nejdůležitější. Nevím proč, ale piruety mi nikdy nešly. Některé z dívek, co je tu dělají poprvé, mají daleko lepší provedení. Při dokončení správné piruety se zkrátka člověk nesmí kymácet jako kuželka.
Rovnováha na míči
Lekce začíná technikou yotai. Jedná se o cvičení na míči, které má prvky pilates, jógy a baletu. To má připravit tanečníky na následující trénink a cvičit jejich držení těla. Za doprovodu relaxační hudby se do toho všechny velmi rychle dostáváme.
Nejtěžší je získat na míči rovnováhu a spousta lidí si tak uvědomí, jak je jejich tělo v křeči. „Nechci vidět žádnou lordózu,“ křičí do sálu Klára. Myslí tím viditelné prohnutí páteře v bederní části. Všechny dívky se okamžitě uvolňují v zádech. Po hodině yotai je vidět, že už nikdo s míčem takový problém nemá a všichni na něm zvládají bez problémů balancovat. Na rozdíl od začátku hodiny, kdy se leckteré míče kutálely po tanečním sále.
Špičky jsou sen i utrpení
Hodně holek si letos troufá na špičky. Trenérka vždy s nadsázkou říká: „Balet je krásný, skvělý na protažení těla a všem ho doporučuji. Špičky ne. Na špičkách není nic zdravého, je to utrpení.“ Přesto se nedá popsat ten skvělý pocit, když na nich člověk poprvé stojí. „Špičky jsem dnes obula poprvé a vůbec necítím nohy. Člověk si na to zřejmě musí zvyknout,“ říká s úsměvem Anna, která maraton navštívila.
Většina dívek po dvaceti minutách balancování boty sundavá. Napoprvé jsou špičky opravdu namáhavé. Noha je stísněná a když na to člověk není zvyklý, dostaví se za chvíli veliké bolesti. Při dlouhodobější praxi a úpravě bot je v nich však mnoho prvků jednodušší, než pouze v piškotech, což je tréninková obuv. Maraton končí masáží prstů, která je po tanci ve špičkách téměř až nezbytná.
Co si mnoho lidí neuvědomuje je, že balet je otevřený naprosto všem lidem každého věku i pohlaví. Na minulých maratonech jsem zažila už tři kluky, kteří vyšvihli nohu několikanásobně výš než já. Stejně tak se zde objevily dámy, kterým bylo i přes padesát let a měly téměř dokonalé držení těla. „Balet je pro mě nejlepší způsob, jak se udržet fit, někdy chodím na trénink i dvakrát týdně,“ dodává už zkušenější tanečnice Pavlína.
