Zamčená místnost i matematické hádanky. V únikové hře se neúprosně hraje o čas
Sedím celá shrbená nad malým zámečkem na spodním šuplíku a zkouším do něj zadávat různé číselné kombinace. Diktují mi je moji spoluhráči, kteří u stolu řeší matematickou hádanku. „Nemůže tady být trojka?“ „To by zase nevycházelo zprava,“ překřikují jeden druhého v záplavě adrenalinu. Šuplík potřebujeme otevřít, abychom se dostali k dalším indiciím, které nám pomohou získat klíč od hlavních dveří. Jsme totiž zavřeni v malé místnosti v rámci únikové hry.
Takzvané exit games jsou zážitky většinou pro dva až pět hráčů, kteří jsou někde zamčeni a během časového limitu se díky indiciím musejí dostat ven. Hry bývají založené na různých příbězích. My nyní musíme v komplexu místností, jež připomínají obyčejný malý byt, najít klíč od dveří. A také s pomocí mapy odhalit, kde se skrývá student, v jehož bytě se nacházíme a kterého máme po úniku fiktivně zachránit. Jinak ho dopadne mafie. Časový limit je neúprosných 75 minut. K dispozici máme jen svoje uvažování, papír a tužku a v případě nutnosti telefon, kterým si můžeme na recepci zavolat o radu.
Když nás recepční vpustila do první místnosti, nenašli jsme tam téměř nic. Jen stůl s židlemi a mapou, knihovnu, další zavřené dveře a nějaké nápisy na stěnách. „To má být všechno?“ říká s údivem má spoluhráčka. Teď už mám ten samý pocit. Šuplík ve stole jsme stále neotevřeli a navíc hledáme klíč od zamčených dveří, za kterými by měla být další místnost. Už po prvních deseti minutách si připadám zoufalá. Přehrabali jsme všechny knihy a hledali v nich cokoli, co by nám mohlo pomoci. Právě jednu bichli držím v ruce. Ta tužkou napsaná čísla na první straně tam zůstala z knihovny, nebo je to nějaký kód? Mám pocit, že už hledám skryté významy i tam, kde nejsou.
Běžné předměty jsou klíčem
Protože je nás pět, máme výhodu a můžeme se rozdělit do několika skupin. Zatímco já stále marně pátrám v knihách, dvěma kamarádům se podařilo rozluštit hlavolam na nalezeném papírku a vypátrat klíč. S napětím odemykáme další dveře. Ani se neptám, jak k řešení přišli – na to není čas. Už je asi dvacet minut pryč z našeho celkového času a před námi se otevřela větší místnost, kde je daleko více vybavení a také dřevěná mříž místo dveří k dalšímu pokoji, kde tušíme rozluštění celé záhady. „Prohledejte úplně všechno!“ křičí nejakčnější člen naší skupiny. Vrháme se jeden přes druhého, touha vyřešit záhadu nás úplně pohltila.
Plyšáci, peřiny, kufr, odpadkový koš, hodiny… postupně sbíráme kódy a nápovědy, které se snažíme nějak dát dohromady a otevřít jimi zámky na šuplících a mříži. Jsem ráda, že moji spoluhráči jsou rychlí v řešení matematických hádanek, hra je jimi totiž úplně nabitá. Já často v číslech nevidím smysl, a tak spíš sedím u zámků a zadávám kombinace, které mi zrovna ostatní řeknou. Jsem otrávená z toho, že čísla do zámku pořád nepasují. To jsme vážně tak hloupí, že na to nepřijdeme? Cítím, že s ubíhajícím časem jsme pořád nervóznější. Když už jsme úplně bezradní a nevíme, jak dál, napadne mě vyběhnout k záchrannému sluchátku. Sděluji náš problém. „Kolik že vám to vyšlo? Máte poslední číslo špatně. Zkontrolujte si to,“ instruuje mě recepční.
Nedomyšlený konec
Když se konečně dostaneme i do třetí miniaturní místnosti, v níž je jen jedna velká skříň a opět nějaké matematické hlavolamy, přepadá nás časová tíseň. Už zbývá jen necelá půlhodina a mě poprvé napadne, že možná nestihneme vyřešit celou záhadu. Je mi to líto, ale ne proto, že by mě příběh tak pohltil, jsem spíš soutěživá a zajímá mě rozuzlení. Jsme už trochu unavení a já marně přemýšlím, jak využít mapu, kterou jsme našli na začátku. Jak v ní určit bod, kde se student nachází? V tom slyším výkřiky ostatních nad dalším rozuzleným kouskem záhady. Jenže něco je jinak: nalezli jsme klíč, ale nemáme jím co odemknout.
Nečekaná situace do nás opět vlije vzrušení. Zmateně běhám po všech třech místnostech, ostatní do mě št´ouchají. V tom zazvoní telefon a můj spoluhráč do něj nadšeně křičí: „Máme klíč, ale nevíme, od čeho je!“ Lehce posmutnělý hlas nám sděluje, že to je už konec hry, ještě si přece musíme odemknout zpátky hlavní dveře. Jsem zklamaná. A co ta mapa? Ke konci hry jsme vlastně vůbec nemuseli přijít na to, kde je student ukrytý. Na recepci, kam jsme se zpátky dostali, si alespoň znovu prohlížím tabulku nejlepších týmů. Pouhých 26 minut? „To byla skupina už zkušených hráčů. Měli za sebou spoustu únikových her,“ sděluje nám recepční. Stejně tu rychlost nechápu. Nám hra i s největší snahou zabrala hodinu a sedm minut.
