Za tetováním do Polska a zase zpátky
Ve tři hodiny ráno stojím zmrzlá na pražském Florenci a čekám na autobus do Vratislavi. Po dvou letech čekání se dočkám vysněného druhého rukávu. Tetování obecně není levná záležitost, když si navíc člověk vybere mistra ze zahraničí, je cena o několik tisíc dražší. Nejen kvůli měnovému kurzu, ale třeba i kvůli výdajům za cestu či osobnímu ohodnocení umělce.
Cíl: Polsko
Nasedám a mířím směr Polsko. Nejžádanější tamní tatéři se ani nemusí namáhat s hostováním v zahraničních studiích, jejich příznivci často přilétají zdaleka, i z jiných kontinentů, jen aby měli na kůži jejich rukopis. Díky jejich originálnímu stylu a návrhům mají často plán sezení plný na měsíce dopředu. Po zhruba třech a půl hodinách jsem na vratislavském hlavním autobusovém nádraží, ze kterého to do studia trvá dvacet minut pěšky. Ani se nenaděju, a už stojím před známou budovou. Je to již má druhá návštěva studia Nasza, z první jsem si před pár lety odvezla tetování na stehně. K sympatické Polce, která si říká Dzo lama, se tak jako spokojený zákazník nadšeně vracím.
Zvenku dům vypadá jako před dvěma lety: squat. Uvnitř poškrábané, vybledlé stěny a starodávně vzhlížející a vrzající schody. Ale studio samotné je už jiný příběh. Na pohled je prostorné, plné květin a všelijakých návrhů tetování. Každá část studia je jiná podle osobnosti a stylu tatéra. Jeden má ve svém rohu nalepené lebky, druhý zvířata, třetí květiny. Dohromady zde pracuje šest tatérů, záleží na jejich denním programu a klientech. Má tatérka Dzo lama pracuje obvykle od deseti ráno do pěti odpoledne. Pro mě ale udělala výjimku. Abych stihla autobus v půl šesté večer, začínáme o hodinu a půl dříve.
Ukazuje mi návrh mého rukávu na tabletu. Před naším sezením jsem jí popsala, z čeho by se měl skládat – z různých druhů ptáků. Vybrala jsem jich šest: špačka, kosa, žlunu, sýkorku, holuba a straku. Jen na mého favorita holuba se nakonec nedostalo. „Zakomponovala bych ho tam ráda, ale moc nám tam nesedí, jsou to spíš lesní opeřenci,“ říká mi po mém lehkém zklamání Dzo lama. Ještě chvíli ji zkouším přemlouvat a namítám, že přece v lese žije holub doupňák. Nakonec se ale spokojím s nabízeným designem. Tak snad tenhle nechtěný obyvatel měst dostane šanci příště, přeci jen mám ještě volný hrudník…
Pětihodinové sezení
Po vytištění návrhu mi papír s ptáky artistka přikládá na tělo. Ten na mě zanechává fialové obtisky, ke kterým ještě umělkyně dokresluje větve, listy a lesní květiny, aby byl rukáv kompletní. Po mé kontrole v zrcadle a nadšeném souhlasu se dává do práce. Dzo lama dezinfikuje speciální židli, na kterou umist´uji ruku, nasazuje si nitrilové rukavice, zapíná strojek a než se stihnu psychicky připravit, už obtahuje první linku. Když se jí ptám, jestli se vyplatí cestovat pro kérku do zahraničí, odpovídá bez váhání: „Určitě! Tenhle kousek umění zůstane na kůži navždy, takže stojí za to vydat peníze za cestu navíc. Některým lidem se například líbí tradiční japonský styl, takže jedou až do Japonska za skutečným mistrem.“
Tato polská umělkyně je také mistryně svého oboru, její práce je rychlá a svižná. I když pro mě ne tak úplně bezbolestná. Po pěti hodinách jsem ráda, že je konec. Obě vyčerpané se domlouváme na dalším termínu, dokončení celé ruky nám zebere ještě tři sezení. Další máme hned o týden později, u zbývajících dvou se teprve uvidí. Dzo lama otevírá booking az v červnu, do té doby jsou všechny termíny zabrané. Za dnešní seanci platím bankovním převodem a s díky odcházím o patnáct tisíc lehčí. Dobrá nálada se mě drží celou zpáteční cestu, navzdory hodinovému zpoždění autobusu. Vracím se totiž s dílem od umělkyně, jejíž styl by žádný jiný tatér napodobit nedokázal.