Ulicemi Prahy pohledem bezdomovce
Když v sobotu odpoledne vycházím z domu a venku sněží, trochu se bojím, jestli prohlídka, na kterou se chystám, vůbec bude. Naštěstí na Jungmannově náměstí vidím hlouček lidí, ve středu s naším průvodcem Karimem. „Dnes vám ukážu historickou část Prahy a k tomu řeknu svůj příběh,“ začíná své vyprávění.
Karim je jedním z účastníků projektu Pragulic. Ten chce zájemcům ukázat hlavní město z pohledu lidí, kteří tráví každý den přímo v jeho ulicích. Lidé bez domova prostě zažívají město jinak. A přesně to je cíl projektu. Aby lidé Prahu poznali tak, jak jim ji neukáže příručka ani školený průvodce.
Nejtěžší je nekrást
Pomalým krokem se vydáváme Perlovou ulicí. „Dříve zde byla na každém metru prostitutka a na denním pořádku byly i vraždy,“ vzpomíná Karim. I on dělal 19 let prostituci a šest let bral drogy.
Vyměnuji si s ostatními nevěřícné výrazy, ale se zaujetím poslouchám dál jeho příběh: „Ulice si člověka od první chvíle přetvoří. Musí se naučit žít na různých místech jako na hřbitovech a v potrubí. Nejtěžší je získat peníze, ale nekrást.“
Z ulice se Karim dostal, když zjistil, že se nakazil virem HIV. V tu chvíli se rozhodl vzít život pevně do svých rukou. „Zdravotní potíže mě donutily zamyslet se nad životem. Pokud bych neodešel z ulice, už bych byl mrtvý,“ říká.
Z ulic na divadelní prkna
Jdeme dál, ponuré počasí dodává všemu atmosféru jako z filmu a dozvídáme se, že i s ním má Karim zkušenost: „Kompars je jeden z legálních způsobů, jak získat peníze.“ Nacházím si místo vedle Karima, abych ho mohla dál zpovídat o jeho nynějším životě.
„Peníze získávám z prodeje svých obrazů a dělám travesty. Dále hraju v divadlech Divadno a Rozkoš bez rizika, kde účinkují převážně bývalé prostitutky.“ prozradí a ještě zdůrazní, že dnes bydlí na ubytovně, kterou mu platí sociální úřad. Protože procházíme kolem divadla Ta Fantastika, chlubí se, že se díky své činnosti zná s Lucií Bílou.
Do vězení za teplem
Karim se mi dál svěřuje se svým životem, ale před mosteckou věží se vrátí zepět k historii legendou o hospodě, ve které se kdysi scházeli lupiči, vrazi a prostitutky. „Podobné místo existovalo i později, byla to Jedová chýše, ale dnes už takové místo není. Samozřejmě fungujeFantova kavárna, ale tam se scházejí jen prostitutky,“ odpovídá na mou otázku, zda se dnes dátakový podnik najít.
Už jsem promrzlá na kost, a tak se ptám, co dělají lidé bez domova v takových situacích. Prý se nechají zatknout. „Vymlátí třeba výlohu a vědí, že ve vězení se o ně postarají. Budou v teple a budou mít co jíst,“ říká Karim. Dívám se na ostatní a i jim je zima. Dohodneme se tedy prohlídku ukončit na Malostranském náměstí a na Pražský hrad už nepokračovat. „Škoda, že sněží. Chtěla bych si to projít všechno,“ komentuje situaci mladá studentka Hanka, když se s námi loučí.
Příběh silnější než památky
Karimovou závislostí jsou dnes prsteny. Foto: Anna Kudláčková
Zůstávám s Karimem sama na tramvajové zastávce a ptám se, jak se vlastně k práci průvodce dostal. „Lidé, co založili Pragulic, se přišli podívat na divadelní představení, po kterém se mě a pár dalších zeptali, jestli bychom nechtěli provádět lidi po Praze,“ vysvětluje a dodává, že trasu si každý mohl vytvořit po svém, dle svého příběhu.
Jsem překvapena, otevřeností Karima a když se s ním loučím, pozve mě ještě na představení. Cestou domů se mi celé dopoledne promítá v hlavě a nejsou to památky, na které bych vzpomínala. Těch sto třiceti korun, které jsem zaplatila, rozhodně nelituji.