Udržet rovnováhu na paddleboardu je obtížné i pro ostřílené profesionály
V ruce křečovitě svírám pádlo a snažím se maximálně soustředit. Naše skupina už téměř vyjíždí z přístavu a my máme před sebou posledních pár metrů mělčiny, než se dostaneme na otevřené moře. Kouknu se pod sebe a v průzračné vodě spatřím stovky mořských ježků. Odhad hloubky je asi tak metr. Teď nesmím spadnout, hlavně teď nesmím spadnout, honí se mi v hlavě. Z paddleboardu totiž spadne aspoň jednou každý, a to i ostřílený profesionál.
Člověk musí na moři počítat nejenom s vlnami, ale pokud vyjíždí z frekventovaného přístavu, jako zrovna my, tak také neustále míjí proplouvající lodě. „Lodě jsou dobré na trénink. Jakmile kolem nějaká projede, najeďte na vlnu a tím si procvičujte rovnováhu,“ radí nám náš instruktor. Ani on se ale při proplutí dvou větších lodí neudrží a padá do vody. Na paddleboardu je nejhorší doba, než si tělo na nepřirozenou polohu zvykne. Prkno je sice dostatečně veliké, ale rovnováhu musí člověk udržovat v jednom kuse. Než se mi podaří se na padlleboard postavit, klepou se mi kolena a prsty křečovitě zarývám do prkna. Zhruba po dvaceti minutách si ale na tenhle stav zvykám a začínám si jiždu užívat.
Pádlování při úplňku
Naše skupina vyjela z přístavu v osm večer. Teď je zhruba devět hodin. Jakmile se dostáváme na otevřené moře, stáváme se svědky neuvěřitelného západu slunce. Po celé jedné straně obzoru je rozlitá oranžovo-žlutá záře. „Víš jaká je tady hloubka?“ ptá se mě instruktor. Odpovídám, že netuším. „Takových pětapadesát metrů,“ říká. Je mi z toho trochu úzko a instinktivně se ptám, jestli jsou tu žraloci. Prý ne, jenom malé druhy, které se pohybují po dně a nejsou pro lidi nebezpečné.
Jsem na sebe pyšná, protože jsem ještě ani jednou nespadla, zatímco ostatní členové naší skupiny hned několikrát. Nadšení mi ale vydrží jenom do té doby, než nám instruktor řekne, abychom se posadili, protože zde budeme čekat na východ úplňku. Jenomže měnit na paddleboardu polohu není zase až tak jednoduché. Tělo si horko těžko zvyká na tu jednu. A proto se hned při prvním pokusu zřítím do teď už celkem studené vody. Ještě obtížnější je pro mě přijít na to, jak se s prknem otočit. Kvůli mé neobratnosti s pádlem dělám kolem naší skupiny široké okruhy, než se mi to podaří.
Sedíme na prknech a užíváme si pohled na vycházející obří úplněk. Ti odvážnější z nás si s sebou dokonce vzali do batohů telefony, aby si mohli zdokumentovat měsíc vyhoupnutý nad nejbližším ostrovem zářící skoro tak jako slunce. Ten pohled je opravdu kouzelný a já se nemůžu rozhodnout, jestli mě víc fascinuje západ slunce na jedné straně nebo úplněk na druhé. Střídavě se dívám oběma směry asi patnáct minut a vychutnávám si ten okamžik. Stejně ale tajně doufám, že obzor alespoň někdo vyfotí.
Štěstí na delfíny
Zhruba po tři čtvrtě hodině se rozhodujeme, že se pomalu vrátíme ke břehu. Instruktor je zklamaný, že nám nemohl ukázat delfíny, kteří tudy občas proplouvají. Tady v okolí Puly na ně ale vážně musí mít člověk štěstí. Už se chystáme k odjezdu, když najednou všichni začnou ukazovat směrem k obzoru. S nadšením zpozorujeme veliké hejno delfínů, které vyskakuje nad hladinu. „Žijí tady dvě rodiny,“ vysvětluje instruktor, „jedna má asi tak třicet členů a ta druhá něco přes deset. Takhle večer se stahují za potravou.“ Delfína vidím ve volné přírodě poprvé v životě, a tak se na ně nemůžu vynadívat.
Když se vracíme ke břehu, je už úplná tma. Jedeme s kamarádkou poslední a světla z přístavu nám moc nepomáhají. Když kolem nás projíždí menší loď, kapitán na nás volá: „Nezbláznili jste se? Kde máte světla?“. Je pravda, že pádlovat po tmě bez světla je opravdu nebezpečné, protože loď nemá v podstatě šanci člověka na prkně vidět. Začínám dostávat křeče do prstů u nohou a už chci být z dvouhodinové výpravy doma. Má kamarádka po několika pádech do studené vody rezignovala a pádluje do přístavu vsedě.
Paddleboardy jdou dokonce půjčovat i u nás v Praze na Vltavě, ale to musí být daleko jednodušší. „Zkoušela jsem paddleboard jak na jezeře, tak na moři a nedá se to srovnávat. Na moři je to opravdu spíš sport, na stojaté vodě je to taková pohodička,“ říká Magdalena Brejchová, která si pádlování pochvaluje jako dobrý trénink celého těla. Já jsem po dvou hodinách úplně vyčerpaná, ale mám za sebou jednu velikou výzvu. Zvládla jsem něco, co jsem nikdy nedělala, a to bez větších problémů. Paddleboard hodnotím jako skvělou formu relaxu, za sebe ale musím říct, že nebýt moře a toho všeho, byl by to daleko menší zážitek.
