Sportujeme, malujeme, meditujeme. Za přehodnocení naší rutiny můžou vládní opatření
Studenti najednou nemohou do škol, na brigády či do práce, dělat nespočet zájmových aktivit ani zajít do tolik oblíbených hospod. Vláda tomu všemu dala utrum kvůli zhoršující se pandemii koronaviru. Nově nabytý volný čas mladí začínají využívat k tomu, co už dlouho odkládali. Předsevzetí, které si lidé slibují na Nový rok, tak přichází už od října.
Je ale otázkou, do jaké míry je k těmto aktivitám donutil fakt, že jsou zavření ve svém pokoji nebo to, že mají konečně čas. Ztrácí tak výmluvu typu nestíhám. A tak se chtě nechtě věnují sami sobě.
Na sociálních sítích se tak s narůstající poptávkou roztrhl pytel s výzvami a on-line kurzy. At´ už jde o sportovní virtuální challenge v podobě Betlémské výzvy, v rámci které může dotyčný pomyslně přeplavat Mrtvé moře, nebo dojít či dojet na kole do Betléma, až po on-line hodiny s trenérem. Je však otázkou, jak dlouho jim to vydrží.
Nový obzor zájmových aktivit
„V poslední době se zvýšil zájem o naše hodiny. Doba přiměla lidi měnit návyky a dělat nové věci,“ potvrzuje lektorka cvičení metody Fit Pain Free Hana Toufarová, která už v první vlně koronaviru rozjela on-line kurzy. Nejde ale jen o sport a cvičení. Studenti chtějí vypnout a hledají si další aktivity než jen skrolování často bezvýznamného obsahu na sociálních sítích, který viděli nejméně třikrát.
Malují na látky, šijí, učí se cizí jazyk nebo hru na hudební nástroj. Společnost Art Master Academy například nabízí on-line výuku hry na ukulele nebo třeba kurz břichomluvectví. Ačkoliv je dnešní doba kvůli protikoronavirovým opatřením velmi omezující, mladým se otevírá nový obzor a záhy zjišt´ují, co vše pro sebe mohou udělat namísto povídání si s přáteli u piva.
Návrat do doby pokoronavirové
Přestože jsme konečně získali čas, na jehož nedostatek jsme se vymlouvali, pocit absolutního uspokojení nepřichází. Na náš nový a o dost pomalejší rytmus života si zvykat nechceme, protože víme, že je jen dočasný. Věříme, že se za pár týdnů či měsíců opět vrátíme do školních lavic a do našich prací. Bojíme se ale, že s tím dost možná i do našeho minulého způsobu života. Náš strach z toho, kdy se budeme muset ze svých ulit znovu vrátit do reality podobné době předkoronavirové, nás svazuje víc, než bychom si přáli.
Až ten čas nastane, měli bychom si pevně vytyčit hranice. Omezit práci, pokud nás ubíjí, dodržet předsevzetí, které si dáváme, nebo naučit se říct ne. Třeba tomu jednomu pivu, z kterého je pět. Musíme si tak přerovnat priority. Až tehdy, kdy se nenecháme strhnout zpátky do rychlého kolotoče a uděláme si čas sami na sebe, můžeme si teprve poděkovat. Bez strachu z toho, co bude dál.
