Sociální sítě mohou dobře posloužit. Ale také nadělat spoustu škody
Mezi mladými je v současné době dopisování přes sociální sítě převládajícím stylem komunikace. Stačí se podívat na městskou dopravu, kde je člověk doslova obklopený lidmi zírajícími do mobilů. Jenže toho si jedinec všimne teprve tehdy, kdy do něj sám přestane civět. Většině „závisláků“ přitom kmitají prsty po displeji, jak horlivě odpovídají na zprávy. Pokud náhodou spatřím, jak se při čekání na autobus dají do řeči dva neznámí lidé, jsou to většinou zástupci starší generace. Ti totiž ještě nezapomněli, že mají ústa, se kterými zvládnou komunikovat i v reálu.
Jenže mnoho mladých preferuje online komunikaci. Třeba jen z toho důvodu, že zbavit se někoho v offline světě není tak snadné jako zmáčknout tlačítko „zablokovat“ nebo nereagovat na zprávy. Důkazem toho, že se z cílené ignorace stává „mocná zbraň“, potvrzuje i to, že se pro ni mezi mladou generací vžil název „ghosting“. V reálu by však vypadalo zvláštně, kdyby člověk během debaty s kamarádem najednou zkameněl s nepřítomným výrazem a přestal reagovat. Nebo kdyby někdo pronesl: „zablokoval jsem tě“ a od té chvíle by platilo něco jako soudní zákaz přiblížení.
Šaty dělají člověka a sítě frajera
Mladá generace používá celou řadu sociálních sítí – od Messengeru a WhatsAppu až po Tinder. Jedinci díky nim mají konverzaci lépe v rukou a snáze ji ovládají. Jenže mnozí si na online prostor zvykli natolik, že si neumí poradit v běžném životě. Jejich neschopnost se pak častokrát promítá i do oblasti vztahů, které tím strádají. Pravděpodobně nikoho by před 50 lety nenapadlo, že se jednou lidé budou seznamovat přes aplikace.
Ostatně ty s sebou přinášejí i další problémy. Srabům totiž často dodávají větší kuráž a až přílišné sebevědomí. Na Tinderu vystupuje řada kluků jako nezlomní alfa samci, kteří se prezentují s energií, že dostanou každou dívku. V realitě ale často tito pozéři zůstávají na ocet, protože si ani netroufnou oslovit hezkou holku na ulici. Jedinci, kteří přes zprávy působí sebevědomě a nebojí se říct věci na plnou pusu – v online světě tedy spíš nat´ukat na klávesnici – by v reálu ani nepípli, i kdyby na ně někdo kydal špínu.
Komunikace tváří v tvář může někoho děsit tím, že se za nic neschová. Ale nabízí něco, co sítě nikdy nenahradí – osobní kontakt, přípravu na společenský život, vnímání neverbální řeči těla, rozpoznávání emocí a spoustu dalších důležitých faktorů. Skutečný polibek ale „pusinkující emotikon“ prostě nenahradí.
Není smajlík jako smajlík
Konverzace na dálku samozřejmě může být někdy prospěšná. Třeba když udržovala během koronavirové pandemie lidi ve spojení. Jenže covid způsobil, že se lidé upnuli k sítím ještě více. Tím se ale ochuzují o příležitost poznávat skutečné emoce a jejich projevy. Uživatel sociálních sítí vidí jen to, co mu druhý umožní. Příjemce zprávy tedy musí věřit, co její autor napíše a emotikonu, který ke zprávě přidá. Takže, když je člověk zamilovaný, ten na druhé straně virtuálního světa už nevidí každodenní roztomile přiblblý úsměv jedince, se kterým si dopisuje. No není to škoda? Chce snad člověk dostávat od partnera raději „lajky“ a virtuální srdíčka než objetí a skutečné projevy lásky?
Naopak potíž může být, když někdo smajlíky nepoužívá. Člověk pak působí jako bezcitná zrůda bez emocí. Emotikony obohacují mnohé zprávy, dokud nezačnou nabývat nepříjemných dvojsmyslů. Například ty týkající se jídla, jako je třeba broskev, banán a lilek… Dívka si musí dávat pozor, kdy jsou zamýšlené nevinně a konverzace se ubírá kulinářským směrem. A kdy jsou jí formou potravin dělány sexuální návrhy. Symbol banánu a broskve totiž často neznamená, že se bude dělat ovocný salát.
Sociální sítě mohou dobře posloužit, když chce někdo napsat nemocnému kamarádovi nebo známému do zahraničí. Je ale divné si psát s člověkem, který sedí hned vedle. Někdy sice může být konverzace tváří v tvář trochu nekomfortní, ale hlasivky opravdu nemáme jen k posílání hlasových zpráv.