Samouk nevidí ve studiu fotografie smysl. Přichází tak o možnost konstruktivní kritiky
Fotografa Daniela Holana, který na Instagramu vystupuje pod pseudonymem Mejval, sleduje skoro sedmnáct tisíc lidí. Věnuje se jak portrétům, tak i krajinám či reklamě. Fotografii ale na škole nestudoval, vše se naučil sám. „Na základce jsem ještě netušil, že existují umělecké školy. Až kamarád mi prozradil, že se chystá na talentovky. Na ně už jsem se bohužel nestíhal připravit,“ popisuje své začátky Holan. Během následujícího studia IT oboru se focení začal věnovat alespoň jako koníčku.
Při úpravách může zaniknout autorův rukopis
Holan se domnívá, že jsou ve škole jen stanovené normy, jak mají výsledné práce vypadat. „Jakmile bych snímky udělal po svém, nemusí mi je učitel hodnotit kladně. S tím bych měl asi problém, jelikož by pak mohl zaniknout můj rukopis,“ míní Holan. Podle něj pak ve výsledném díle chybí rozmanitost a zaniká kreativita. Vše, co umí, se Holan naučil díky vlastní píli a to mu stačí. „Znám hodně fotografů samouků. Kdykoliv potřebuju něco zkontrolovat, nechám si poradit od nich,“ popisuje.
S postojem Holana nesouhlasí studentka fotografie Emilie Hlinovská (21). Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici v Praze absolvovala v roce 2018 a dále pokračuje ve vzdělání svého původního oboru na univerzitě v Anglii. „Vystudovaní fotografové znají podrobnou historii a chápou technické principy své práce. Tím pádem přistupují k fotografii s větší pokorou,“ vysvětluje Hlinovská. Dodává, že daný postoj mohou mít samozřejmě i někteří samouci. Největší riziko u nich vidí ovšem v přijetí kritiky. „Chybí jim mnohdy upřímná reflexe. Obklopují se jen podobně laděnými lidmi, kteří jejich výkon nemusí vždy objektivně posoudit. Bez dostatečných znalostí se většinou zajímají jen o výslednou podobu na sociálních sítích,“ podotýká Hlinovská.
Umění není jen o penězích
Právě důsledná zpětná vazba je podle Hlinovské při studiu fotografie klíčová. „Samozřejmě záleží na kvalitě školy. Na Hellichovce nám profesoři nikdy nemazali med kolem pusy. Po každé konzultaci mých prací jsem věděla, kde jsem případně udělala chybu,“ uvádí Hlinovská. Mohlo se jednat například o špatné posazení modelky či její nasvícení, kvůli kterému pak na snímku nevynikla.
Podle Holana však mnoho studentů uměleckého oboru končí jen jako podprůměrní fotografové společenských akcí. „Nechci je samozřejmě házet všechny do jednoho pytle. Dokumentovat pouze plesy či svatby rozhodně není špatné, ale přijde mi to jako nevyužití potenciálu,“ myslí si Holan.
Oba se shodují, že kvalita a myšlenka práce jsou prioritní. Fotograf by nikdy neměl myslet pouze na peníze. Výsledek pak nemusí působit dobře, jelikož si autor nedal záležet. „Osobně bych odvětví svateb úplně nezahazovala. Pokud je člověk šikovný, originální a ví, co dělá, může si klidně za zakázku vydělat až desítky tisíc korun,“ argumentuje Hlinovská. Zachycení správného momentu při svatbě je totiž velmi složité a častokrát i neopakovatelné. Hlinovská i přiznává, že se v minulosti setkala se zájemkyní, která ji kvůli výsledné ceně odmítla a upřednostnila svého syna, který čerstvě dostal novou kameru. „Lidé si evidentně stále myslí, že někam přijdu, nacvakám tisíc fotek a hotovo. Následnou postprodukci, zálohování a další úkony už laici nevidí,“ zmiňuje Hlinovská. Být fotografem v době chytrých telefonů, Instragramu a dostupných fotoaparátů je tedy jednoduché a zároveň velmi složité.