Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Raději budu ústy malující umělec než průměrný projektant, říká pentaplegik Hejhal

Tehdy devatenáctiletému studentovi nábytkářství zcela změnila život autonehoda. Pavel Hejhal (38) kvůli zraněním zůstal ochrnutý od ramen dolů. Myslel si, že jeho osud je dožít v nemocnici. Díky podpoře blízkých se mu ale vrátila chut´ do života a začal se věnovat malování ústy.

Pavel Hejhal měl 15. prosince 2002 autonehodu, při které utrpěl zranění krční páteře a míchy. Od té doby je pentaplegik. Trpí ochrnutím všech končetin, trupového a břišního svalstva, navíc je odkázán na plicní ventilaci. „Dlouho po nehodě jsem si neuvědomoval vážnost úrazu. Lékaři čekali, jestli ochrnutí není jen důsledkem otoku kolem míchy a zda se mi po jeho odeznění hybnost vrátí,“ vzpomíná Hejhal.  

Když mu v období kolem Vánoc začaly odeznívat tlumící léky, říkal si, že se musí rychle uzdravit. Jinak by nestihl silvestrovské plány. Po pár týdnech ale začínalo být jasné, že je zranění fatální. I tak se snažil nepropadat beznaději a doufal, že rozhýbe alespoň horní polovinu těla. Ani po roce se mu to však nedařilo. „Myslel jsem si, že můj výhled je dožít někde v nemocnici,“ říká Hejhal.

Netušil ale, že existuje program domácí umělé plicní ventilace. Po dlouhém a komplikovaném procesu přístroj získal a po necelých třech letech mohl konečně opustit nemocnici. „V tu dobu už jsem byl samozřejmě smířen s tím, že můj život bude úplně jiný, než jsem znal před úrazem,“ dodává. Avšak nejtěžší pro něj bylo přijmout fakt, že nezaloží rodinu a nebude se moct postarat o rodiče ve stáří.

První obrázky tvořil v nemocnici

V době před autonehodou studoval obor nábytkářství na Střední průmyslové škole ve Volyni. Studium kvůli úrazu ale musel přerušit. Ředitel školy Hejhala v nemocnici navštěvoval a nabídl mu možnost dodělat si maturitní ročník, až se bude cítit lépe. Rok po opuštění nemocnice nastoupil na dálkové studium s individuálním plánem, které úspěšně dokončil. „Můj obor neměl pracovní závěrečnou zkoušku, jen výrobní výkres. Ten jsem ale dělat nemusel,“ doplňuje. Už tehdy měl však nový koníček – malování ústy.  

O této technice se dozvěděl od rehabilitační sestry. Když byl stabilizovaný a bylo jasné, že se jeho stav nezmění, začal s tvorbou ještě v nemocnici. Nejprve se musel naučit úchop tužky. Jeho otec mu vyrobil speciální dřevěné nástavce, se kterými si při kreslení nastavuje ideální vzdálenost od papíru. S vyhovujícím a pevných úchopem tužky začal zkoušet první tahy. „Postupem času jsem získával na jistotě a začalo se mi dařit kreslit, co jsem opravdu chtěl. Bylo to příjemnější trávení dlouhých večerů v nemocnici než jen pouhé sledování televize,“ říká Hejhal.

Začínal s kreslením květin. Výhodou bylo, že chybu jednoduše zakryl lístkem nebo květem. Nyní má však větší stabilitu trupu, a tak zkouší i malbu štětcem. Snaží se i o náročnější díla, při kterých je důležitá přesnost. Inspirací jsou mu filmy, fotografie a příroda. „Vše se nějak spojí a přijde myšlenka. Nejvíc se ale obrázek vyvíjí až při samotné tvorbě,“ vysvětluje. Navíc zjistil, že praváctví se netýká jen rukou. „Držím nástavec mezi pravými stoličkami. Když jsem zkoušel levou stranu, moc mi to nešlo,“ popisuje HejhalV ústy psaném podpisu dokonce vidí podobnost se svým rukopisem před úrazem.

Vlevo jsou květiny, na kterých Pavel Hejhal začínal, vpravo jedno z nejnovějších děl. Zdroj: archiv Pavla Hejhala

Dláto vyměnil za štětec 

Jedno z jeho děl bylo v roce 2016 zapsáno do České knihy rekordů pro unikátní způsob výroby. S pomocí úst vypálil pájkou a nabarvil lazurou dřevěný betlém. K tomuto materiálu tíhnul již jako malý kluk. Zkusil dálkově studovat i obor dřevostavby na vyšší odborné škole, které však ukončil. „Učení bylo opravdu náročné. Neměl bych čas na malování, a to by mě opravdu mrzelo. Říkal jsem si, že raději budu unikátní ústy malující umělec než třeba průměrný projektant,“ vysvětluje. 

Malování bere nejen jako příjemnou seberealizaci, ale i práci. Je totiž členem české pobočky světové organizace umělců malujících ústy a nohama (UMÚN), která z poskytnutých obrázků tvoří dárkové předměty nebo pořádá výstavy. Výtvarníci na oplátku dostanou finanční příspěvek například na pomůcky k tvorbě. „Znamená to pro nás, že nejsme jen odkázáni na dary a sociální dávky,“ vysvětluje Hejhal. Malíři tímto způsobem šíří myšlenku Arnulfa Ericha Stegmanna, zakladatele UMÚN, že i těžce hendikepovaný člověk dokáže pracovat, když k tomu má vhodné podmínky.


Barbora Vošahlíková
Barbora Vošahlíková
Jsem studentkou třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky. Zajímám se o domácí témata a společenské problémy.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.