„Privilegovaný“ svět mužů v dnešní době není tak jednoduchý, jak se zdá
Už od útlého věku se po chlapcích vyžaduje například ve škole lepší výkon než od dívek. Průzkum Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku 2015 provedený ve více než šedesáti zemích světa totiž ukázal, že kluci dostávají ve školách lepší známky, pokud pedagog neví, jestli hodnotí žáka, nebo žákyni. V případě, že si je učitel vědom čí dílo klasifikuje, mají lepší ohodnocení dívky.
S výslednou kvalitou práce přitom dobrá známka nemusí mít co dělat. Učitelé podle tohoto průzkumu hodnotí dívky lépe, aby neměly nízká sebevědomí. O sebejistotu chlapců se školský systém evidentně tolik nezajímá. Do budoucna ji přitom budou potřebovat minimálně stejně tolik co dívky. Objevují se i případy, které klučičí sebevědomí mohou poznamenat ještě víc. Například v australské Brauer College letos v březnu učitelé donutili studenty se veřejně omluvit děvčatům za všechny prohřešky mužského pohlaví.
Flirt, nebo obtěžování?
Jistě, někteří kluci jsou průbojní a sebevědomí, nemůžeme to ovšem tvrdit o všech. Pokud introvertnějším jedincům odmala okolí vštěpuje pocity méněcennosti, nejspíš jim to do vínku nepřidá. Sebejistotu muži potřebují třeba i k oslovení ženy. Málokterou dívku zaujme někdo, kdo se jí bude bát oslovit, přesvědčený, že pro ni není dost dobrý. A pokud k tomu nakonec sebere odvahu, může to vypadat, že prosí dívku, aby si s ním vyšla spíše z lítosti. Ovšem, ženy jsou stále v porovnání s muži mnohonásobně častějším terčem sexuálního obtěžování a znásilnění. Nicméně podle Parity, britského hnutí za mužská práva, tvoří muži třetinu obětí domácího násilí.
Organizace zároveň upozorňuje, že čísla mohou být vyšší, protože muži takové problémy nechtějí přiznat. A zatímco ženy mají například ve Spojených státech amerických na výběr z více než dvou tisíc azylových domů, pro muže je tam pouze jeden. Měli bychom tedy začít ve společnosti celosvětově mluvit více o problémech, které zažívají muži, jak už to dělají některé skupiny – A Voice for Men ve Spojených státech nebo výše zmíněné britské Parity. Pomohlo by také častěji mluvit o tom, že mladík dostane nálepku „agresor“ tím, že překročí subjektivní hranici mezi flirtováním a obtěžováním, aniž by si toho byl vědom. Řešením by mohlo být kladení většího důrazu na osvětu mužské komunikace či pochopení, že překročení této hranice nemuselo být úmyslné, ze strany žen.
Společnost navíc svou stereotypizací vytváří v chlapcích dojem, že pokud chtějí být pravými muži, nesmějí dát najevo slabost. Jenže potom z nich mohou vyrůst emočně nestabilní jedinci, kteří se budou bát někomu otevřít a svěřit jen proto, aby nebyli označeni za slabochy. Možná by je společnost měla začít učit, že je v pořádku občas takzvaně „upustit páru“ a zaplakat si. Třeba pak muži nebudou v západních zemích páchat sebevraždy čtyřikrát častěji než ženy, jak ukazují statistiky Světové zdravotnické organizace (WHO). Pokud chceme kvalitnější životní možnosti pro ženy, pokusme se také zlepšit životy mužům. Narozdíl od žen se totiž pohlížení na mužské pohlaví ve společnosti za posledních 130 let změnilo jen velmi málo.
