Poutní cestu zvládnou i peciválové. Jsou však třeba vyšlápnuté boty
Každoročně se vydávají tisíce lidí z celého světa na populární cestu do španělského Santiaga de Compostela. Na původně křest´anskou pout´ k ostatkům svatého Jakuba už zdaleka nenastupují lidé jen z duchovních důvodů, ale třeba proto, že rádi chodí, chtějí si něco dokázat nebo najít sami sebe.
Cesta se větví do mnoha tras, které vedou přes celou Evropu a poutník tak může ujít stovky kilometrů. Ale je na každém jak dlouhou cestu zvolí. S pochodem je nicméně spojena poměrně vysoká fyzická zátěž. Podle obvodní lékařky Ivy Koudelkové by bylo rozumné, aby člověk předem trochu zapracoval na své kondici, realita je však jiná. „Z praxe vím, že si s tím téměř nikdo hlavu neláme. Poutníkům pomůže zvládnout útrapy cesty jejich mysl,“ říká Koudelková. Dodává, že například křest´ané věří, že je vede bůh. To jim dává potřebnou sílu.
Vlastní pohodlné tempo
Ani Martin Nevyhoštěný (27) z Prahy, který absolvoval cestu do španělského Santiaga již dvakrát, se nijak zvláště fyzicky nepřipravoval. Nebylo mu na překážku, že má sedavé zaměstnání, ani že pravidelně nesportuje. „Chodit zvládne každý a všichni si mohou zvolit vlastní tempo. Polovina poutníků, které jsem potkal, byli dokonce senioři,“ vzpomíná. Náročnější úseky mají prý také často snazší variantu. Problém podle něj mohou mít spíše lidé, kteří nejsou zvyklí na brzké vstávání. „Někomu mohou také vadit přeplněné ubytovny, kde si může být jistý, že minimálně jeden spolunocležník bude chrápat nebo vydávat jiné roztodivné zvuky,“ upozorňuje Nevyhoštěný.
Že není potřeba v podstatě žádná fyzická příprava, potvrzuje i Kateřina Prchalová (23) z Říčan u Prahy, která se do Santiaga de Compostela vypravila loni. „Okolí mi sice radilo, že bych si měla něco předem natrénovat, ale já doufala, že to zvládnu i bez přípravy. A měla jsem pravdu,“ usmívá se. Prvních pár dní pro ni bylo trochu obtížnějších, ale když přivykla na každodenní chůzi a terén, šlo se jí už dobře. „Myslím, že je to všechno v hlavě. Když se rozhodnete, že tu cestu ujdete, tak ji ujdete,“ říká Prchalová.
Také Nevyhoštěný vzpomíná na začátek poutě. S každým dnem se mu šlo lépe a po týdnu se dostal do „poutnického režimu“ – nohy ho přestaly bolet, aklimatizoval se a nastavil si vyhovující denní systém. Nakonec si nejvíc ublížil sám, když se jednou rozhodl ujít za den 50 kilometrů. Každý den přitom chodil zhruba polovinu. „Zadělal jsem si na puchýře, které nakonec vyrostly do obřích rozměrů,“ vzpomíná.
S dobrou obuví bez rizika
Přestože zapracovat na fyzické kondici není nezbytné, je třeba připravit se na další aspekty poutní cesty. Podle Nevyhoštěného neuškodí začít se chystat i půl roku dopředu. Kdo plánuje výpravu na léto, má nejvyšší čas zajistit si zpáteční letenky, nastudovat průvodce, odhadnout délku cesty a především si sehnat vybavení. Tím absolutně nejdůležitějším jsou dobře padnoucí a prošlápnuté boty. „Jít v nových, dostatečně nevyzkoušených botách je největší chyba, kterou můžete udělat. Cestou jsem viděl opravdu ošklivé puchýře a jednou musela zasahovat i záchranka. Boty, na které se můžete spolehnout, jsou základ,“ upozorňuje Nevyhoštěný.
Lékařka Koudelková tento přístup kvituje. Při dlouhém pochodu může podle ní snadno dojít k podebrání otlaku, mozolu nebo kuřího oka na noze. „Do rány se dostane infekce, a může začít hnisat. Velikým zatěžováním může dokonce dojít k odumírání částí tkáně nebo nastanou v drobných článcích prstů únavové zlomeniny,“ popisuje. Těmto komplikacím se dá předejít jedině kvalitními netlačícími botami. Pokud se jedná o rozsáhlejší poranění, je třeba změnit obuv. „Když se to stále horší, nejlepší je cestu přerušit než se zmrzačit,“ radí Koudelková.
Velice pohodlné je také mít s sebou co nejlehčí batoh. Přílišná zátěž podle Nevyhoštěného může cestu hodně znepříjemnit. „Nosit například karimatku nebo vařič je zbytečné. Dnes už se člověk na cestě do Santiaga pohybuje v civilizaci, takže jídlo nemusí řešit. I možností ubytování je bezpočet,“ říká ze zkušenosti.
