Pomáháme duševně nemocnému až do doby, než sami potřebujeme psychiatra
KOMENTÁŘ: Na okolí psychicky nemocného se téměř nemyslí. Ve společnosti panuje stigma, o duševním zdraví se mluví málo – proto řešit okolí nemocného je uplná rarita. Přitom právě přátelé, rodina a známí jsou pro daného pacienta důležitým záchytným bodem na cestě k uzdravení.
Měly by se zavést preventivní programy pro zaměstnavatele a zaměstnance, díky kterým by se dalo předcházet syndromu vyhoření nebo dlouhodobému stresu. Zdroj: PIXABAY
Duševně nemocný potřebuje neustálou péči, blízký člověk s ním tráví většinu času, a proto se sám skoro stává psychologem. Přitom na to okolí nemá vzdělání ani základní průpravu. Pokud se blízcí rozhodli být dotyčnému oporou, znamená to být neustále v pozoru. Role, do které se sami postavili, pro ně může být frustrující a vyčerpávající. Trend sebepéče se rozvíjí pomalu, společnost si teprve zvyká na řešení problémů skrz terapie, a proto zatím nevnímá potřeby blízkých osob duševně nemocného. Přitom přes všechny nároky, které jsou kladeny na okolí pacienta, nejsou lidé dostatečně vzděláváni.
Minimální povědomí o mentálním zdraví by se mělo získat už na základní škole. Jeden takový program v Česku už existuje – Všech pět pohromadě si klade za cíl podporování a vzdělávání dětí v duševní gramotnosti. Projekt je zatím v plenkách, první výsledky budou jasné až příští rok. Systém prevence by však měl být daleko širší, je potřeba, aby sahal do všech oblastí lidského života. Měly by se zavést preventivní programy pro zaměstnavatele a zaměstnance, díky kterým by se dalo předcházet syndromu vyhoření nebo dlouhodobému stresu. Programy ve zdravotnictví, které by učily lékaře, jak zacházet s nemocným pacientem z hlediska jeho psychiky. Všechno výše zmíněné se ale nestane přes noc. Jednu věc, kterou ovšem můžeme pro prevenci duševních onemocnění udělat úplně všichni, je naučit se mluvit o svých pocitech a potřebě léčby.
Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) zjistili, že v souvislosti s pandemií koronaviru se s psychickými problémy potýká 30 procent dospělé populace, což je skoro každý třetí Čech. Není realistické, že by při takových číslech zvládli experti pomáhat všem, kteří to potřebují, natož aby měli prostor se věnovat okolí nemocného. Proto musí každý myslet i sám na sebe, dbát na dostatečnou duševní hygienu a svěřit se blízké osobě.
Komunikovat naše trápení nám kazí přetrvávající stigma duševních onemocnění v České republice. Podle výzkumů NUDZ se v minulosti ukazovalo, že je míra stigmatizace lidí s psychickými poruchami v České republice velmi vysoká. Například jen 8 procent lidí se dál chtělo přátelit s člověkem, který má nově diagnostikované psychické poruchy. Avšak nová studie z minulého roku ukazuje, že nyní dochází k mírnému zlepšení. V případě osob, které byly v minulosti vystaveny kontaktu s reformou péče o duševní zdraví, pak byly destigmatizační postoje lepší o cca 7 procent. Ke zlepšení vnímání psychicky nemocných přispívají i organizace Nevypusť Duši, Iniciativa Na rovinu a Nepanikař, které se snaží podporovat i okolí pacienta.
Musíme bourat stigma tím, že budeme gramotní v oblasti duševního zdraví. Potřebujeme systém prevence, abychom věděli, jak s nemocným zacházet. A v neposlední řadě spolu musíme všichni komunikovat, abychom problémům předcházeli. Musí tu vzniknout prostředí, ve kterém se nebojí říct si o pomoc opravdu nemocní, ale i ti, které jejich stav bezprostředně ovlivňuje. Jinak zůstaneme nemocnou společností.
Marie-Klára Schwarzová
Autorka studuje na Vyšší odborné škole publicistiky zaměření Autorská žurnalistika.
