Pilotka větroňů: Létání je drahý koníček, ale neuvěřitelně návykový. Takovou volnost člověk jinde nezažije
V patnácti letech jste začala létat sama. Měla jste strach?
Ne, strach jsem neměla v podstatě žádný, jelikož jsem na létání byla odmalička díky tátovi zvyklá. Už od svých čtyř let jsem s ním začala jezdit po různých letištích. Koupil si vlastní kluzák a brával mě s sebou do kabiny. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem skoro hned tušila, že jednou budu pilotovat kluzák i sama. Věčně jsem mívala v ruce mapu a říkala mu, kde jsme a učila se správně navigovat. V tom jsem pak při výcviku k pilotnímu průkazu měla oproti jiným začínajícím pilotům výhodu. Tento průkaz jsem si začala dělat ve čtrnácti letech, což je nejzazší termín a v šestnácti dostala svůj vlastní pilotní průkaz. Jediný, kdo z toho nebyl tak nadšený, byla moje maminka. Ta se o mě samozřejmě bojí a o mém létání nechce radši ani slyšet. Je ale pravdou, že jednou mi o život opravdu šlo.
Co se stalo?
Bylo to, když jsem se přeškolovala na kluzák jménem Vosa. V tomto letadle jsem seděla úplně poprvé a navíc bylo jen jednomístné. Do té doby jsem létala s dvojmístným, kde se mnou seděl většinou i instruktor. Bylo mi šestnáct a jako pubert´ačka největšího rázu jsem vše nedomýšlela tak, jak jsem měla a navíc jsem dříve přistávala na jinou dráhu, která byla delší. Ta, na kterou jsem měla přistát nyní, byla razantně kratší a já si to v rámci nadšení a nervozity z nového stroje vůbec neuvědomila. Najednou bylo pozdě na bezpečné přistání a jako bonus byla tato dráha zakončena obytnými domy. Tohle letadlo navíc i klouzalo lépe ve vzduchu, takže bylo rychlejší a hrozilo, že přeletím dráhu rovnou do těch domů. Nevěděla jsem, jak z toho ven.
Jak jste situaci vyřešila?
Pořád jsem tak nějak čekala, že se mi ozve někdo s pomocnou radou do vysílačky. To se ale nestalo, ačkoliv situaci pozorovala dole půlka letiště. Byla jsem tak odkázána jen sama na sebe a už se viděla mrtvá. Bylo mi ale snad víc líto toho letadla než mě samotné. Můj instruktor vždy říkal: ‚Lidí je jak šlupek, ale letadel málo.‘ Už jsem viděla ten malér. Nakonec jsem si všimla vedlejší dráhy, na kterou se přistávat nemělo a která vedla z kopce. Musela jsem porušit nepsaný letecký zákon, který říká, at´ pilot při doletu letadlem nezatáčí. Často pak totiž ztratí rychlost a může z velké výšky spadnout. Já byla ve výšce 60 metrů nad zemí. Riskla jsem to, o život mi šlo tak jako tak, ale dobře to dopadlo. Přistát jsem zvládla a neponičila ani letadlo, ani sebe.
Lidé mě na pilota opravdu netipují. A to mě baví.
Nebála jste se pak do letadla znovu usednout?
Ačkoliv na mě byl můj instruktor naštvaný, řekl mi, že musím hned další den jít letět znova. Tak je to nejlepší. Jak jsem byla v pubertě a moc nad věcmi nepřemýšlela, šla jsem do toho vlastně bez váhání a nějakého velkého strachu znova. Teď už by to bylo určitě jiné, už věci domýšlím víc než dřív.
Jak často trénujete?
Já se letos dostala na letiště zhruba každé tři týdny, což je více, než třeba v minulých letech. Trénovala jsem totiž na mistrovství juniorů, které se konalo v Jihlavě. Šla jsem tam s tím, že si zkusím především nové věci, delší trasy a překonám sama sebe. Počítala jsem s posledním místem, protože nás tam bylo 30 a mnoho lidí z České plachtařské reprezentace. Skončila jsem nakonec na 28. místě a lidé z reprezentace to samozřejmě zaslouženě vyhráli. Láká mě všechno nové i adrenalin, který při letech zažívám. Navíc se v letadle stávám někým trochu jiným. Běžně chodím v šatech a s rudou rtěnkou, lidé mě na pilota opravdu netipují. A to mě baví.
Je pilotování finančně náročný koníček?
Bohužel docela je. Já mám štěstí, že mi tuto zálibu platí tatínek, jinak bych jen těžko létala. Už za základní výcvik musí člověk zaplatit od 35 000 Kč do 50 000 Kč, částka záleží na tom, jak mu to jde a kolik toho nalétá. V aero klubu si pak letadlo půjčuji za 9 500 Kč na 26 hodin. Těch výdajů je mnoho. I závody samozřejmě byly placené, vyšly na 24 000 Kč. Přispěla jsem si na ně ale alespoň ze dvou třetin. Je to drahý koníček, ale neuvěřitelně návykový. Takovou volnost člověk jinde nezažije.
