Občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová
Proč jste se rozhodla studovat VOŠP?
Máma mi vždy říkala, že bych měla být novinářka. Shodou okolností můj kamarád v té době končil Vyšší odbornou školu publicistiky a doporučil mi ji. Okouzlila mě svou atmosférou. Ve třetím ročníku jsem absolvovala důležitou novinářskou praxi pro mé budoucí zaměstnání v Media Agency. Tam jsem natočila i svou první reportáž pro Reportéry ČT.
V České televizi jste se od začátku věnovala investigativní žurnalistice?
Ano. Jelikož jsem už s Reportéry ČT měla zkušenosti, nastoupila jsem hned po studiu do redakce a točila přímo pro ně. Začátek byl ale náročný. Bylo mi 22 let a i když jsem měla nějaké znalosti, měla jsem pocit, že jsem něco přeskočila.
Děláte nyní ještě publicistickou činnost?
Myslela jsem si, že budu přinejmenším blogovat o rodičovství a vzdělání. Přiznám se ale, že vůbec nic nestíhám. S vedením školky a dvěma dětmi už prostě není čas. Což mě trochu i mrzí. Ale je možné, že to ještě přijde.
Takže litujete toho, že jste z médií odešla?
Přiznám se, že občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu. Beru to ale tak, že nám vesmír připravuje různé životní cesty a musíme je vnímat tak, jak přicházejí. Takže toho nelituji. Předtím jsem měla určitou cestu, na které jsem se snažila obstát a dělat věci, jak jsem nejlépe uměla. Teď mám jinou cestu, ale přistupuji k ní úplně stejně.
V práci v televizi jsem viděla smysl
V rozhovoru pro studentský magazín Echo, který vycházel na VOŠP, jste odpověděla na otázku „kde se vidíte za deset let“, že byste chtěla do britské BBC. Nemrzí vás neuskutečněný sen?
Kdybych se držela novinářské profese, tak by novinařina na takové úrovni určitě byla moje meta. Teď mám ve své práci také vzory v Británii, kde je Montessori hodně daleko. V Brightonu je proslulá Montessori škola. Takže teď bych možná mohla chtít být za deset let tam, kde jsou oni, ale já už si raději takové životní cíle nedávám. Poslední změna mé životní dráhy mi ukázala, že za pár let může být všechno jinak.
Vidíte smysl v tom, co nyní děláte?
Když jsem pracovala v televizi, tak jsem měla práci, ve které jsem viděla smysl. Byl v tom, že jsem se mohla podílet na zobrazování pravdy a velké sdělení se dostalo k mnoha lidem. Nicméně potom, když jsem učila na VOŠP v blokové výuce televizní publicistiku, smysl jsem viděla zase v tom, že můžu vzdělávat mladé budoucí novináře a vést je k tomu, aby práci dělali dobře, svědomitě, s kritickým myšlením, a aby veřejnosti předkládali věci tak, jak jsou. Ale teď jsem poznala, že pokud se něco opomene v dětství dítěte, pak nepomůže sebelepší novinařina. Když nemají kritický a svobodný úsudek, jsou strašně snadno manipulativní.
Natáčecí den měl mnohdy i 14 hodin
Média jste tedy po třinácti letech opustila a založila Montessori školku. Co vás k odchodu vedlo?
Když se mi narodila první dcera, tak jsem se ještě snažila něco točit a udržet se v oboru. S příchodem druhého dítěte to ale už nešlo. Začala jsem učit na VOŠP a plánovala jsem, že se ještě někdy do televize vrátím. Nedovedla jsem si to ale s dvěma malými dětmi z časových důvodů představit. Rozhodně ne tak, jak jsem byla zvyklá pracovat předtím. Víkendy ve střižně a natáčecí den měl klidně i 14 hodin. Tak jako většině lidem, i mě děti změnily život.
Metoda Montessori vychází z individuálních potřeb a rozvíjí všechny vývojové složky dítěte. Proč jste se rozhodla pro tento typ školky?
Dávalo mi to smysl. S manželem a dcerou jsme se tímhle směrem začali ubírat ještě když byla malá a přišlo mi dobré, že tento styl výuky vede děti k samostatnosti. Chodili jsme na dílny, kde se ji od malička učila a viděla jsem, že to pro dítě má daleko větší význam než sedět v dětské herně a hrát si tam s plastovými hračkami. V rámci vzdělání jsem věděla, že Montessori je cesta, kterou bychom chtěli jít. Nutno ale dodat, že se jedná o docela drahou cestu. Měsíční školné se pohybuje kolem desetitisíc korun. Když se naskytla příležitost, že bychom mohli školku provozovat sami, vyřešilo to naši finanční otázku. Dvě děti v naší školce, za které bychom jinde zaplatit nemohli.
Musela jste projít kurzem nebo složit potřebné zkoušky, jak školku provozovat?
Je to tak. Zrovna včera mi skončily čtyřdenní zkoušky. Kurz trval rok a půl a zvládla jsem ho úspěšně. Chybí mi jen diplomová práce jako zakončení vzdělání.
Dítě má svobodu volby v rámci mantinelů
Děti se v Montessori institucích rozhodují sami o tom, co a jak se budou učit. Myslíte si, že si malé dítě dokáže uvědomit, co je pro něj dobré?Dokáže. Italská lékařka Marie Montessori vypozorovala, jaké tendence děti mají a co potřebují. Pro dítě je ale důležité prostředí, které jim dospělý k výuce připravuje. Dítě má sice svobodu volby, co bude dělat, kdy to bude dělat, případně s kým, ale je to v rámci mantinelů, které jsou dané. Máme ve školce oblast, kde je matematika, začátek biologie, zeměpisu, dějepisu, jazyková výchova, smyslová výchova a praktický život, kde se děti učí už od malička sebeobsluze.
Třídy v těchto školkách jsou ale smíšené. Nehrozí, že starší dítě bude dělat aktivity, které jsou určené mladším nebo naopak?
Každé dítě si ve školce najde to, co ho zrovna baví, zajímá a co potřebuje. Někdy se stane, že starší děti dělají aktivity pro mladší. Je to tím, že si potřebují odpočinout, protože předtím pracovaly se složitějším materiálem. Naopak když chce malé dítě pracovat s pomůckami pro starší, tak zjistí, že je to pro ně ještě náročné.
V Montessori školkách děti nenahlíží na svého učitele jako na autoritu, ale jako na rovnocenného partnera. Jak to vnímají vaši potomci, kteří jsou s vámi zároveň ve školce i doma?
Upřímně je to složitá situace. Nedoporučuje se, aby byl rodič zároveň průvodcem ve školce. Většinou se děti dávají do vedlejších tříd, ale u nás máme jen jednu a do toho jsme s tím šli. Samozřejmě se stává, že to naše Montessori, které funguje ve školce, doma nefunguje. Ale je to především o důslednosti. Principy, jako jsou řád, soustředění, samostatnost a zodpovědnost, dodržujeme i doma.
Co byste s odstupem času poradila studentům VOŠP?
Spoustu věcí nemůžeme ovlivnit. Pouze to, jak s nimi naložíme. Důležité je jít si za vlastním přesvědčením. Pokud člověk dělá věci, které sám chce a dávají mu smysl, tak je úplně jedno, co dělá. Kdo chce dělat novinařinu z vlastního přesvědčení a ze srdce, tak ji bude dělat dobře. Pokud ale nastane nějaká životní změna, je vždy lepší ji přijmout. Znám lidi, kteří odešli z médií, protože toho na ně bylo prostě moc a neustáli velký tlak. Člověk by si měl vždy stát sám za sebou.
