Nevinné drobnosti, které mohou přerůst v problém. S profesní deformací je třeba pracovat
Hercům se někdy se stává, že po dlouhém natáčení jen těžko vystupují ze své role zpátky do reality. To samé platí i pro ostatní profese, kdy s koncem směny lidé nedokážou hodit práci za hlavu. Své o tom ví třiadvacetiletá cukrářka Daniela Zýková, která se potýká s pracovní deformací. „Když přijdu do cukrárny a podívám se na dort, vznikne mi v hlavě seznam surovin potřebných k jeho výrobě a přibližná cena,“ líčí.
Kvůli „nemoci“ z povolání si mladá cukrářka zákusky mnohdy ani nedává. „Vím, co všechno do takového dortu patří, a tak mě kolikrát i přejde chut´. Když už ale něco sladkého sním, třeba ovoce, hned přemýšlím, co z toho upéct,“ komentuje Zýková, která se v oboru pohybuje osm let. Přiznává, že je občas otravné, když se přistihne, jak do soukromí promítá práci. Když ale chce, dokáže se na dotěrné myšlenky přestat soustředit.
Čistý stůl je základ
Profesní deformaci zažívá i pětadvacetiletá Pavlína Bezděkovská, která se živí jako servírka. „Jsem ráda, když se lidé v mé přítomnosti cítí příjemně. Proto, i když mám problémy v osobním životě, na sobě nedávám nic znát,“ říká. Návyky ze zaměstnání ovlivňují i její fungování doma. Když přijde návštěva, má potřebu hosty obletovat jako v práci.
Povolání servírky neumožňuje Bezděkovské si v klidu sednout a vychutnat jídlo, a tak si ve volnu ráda zajde do restaurace. Tam se však promítá její další „nemoc“ z povolání. „Přijde mi divné nechat se obsluhovat. Když je ale personál milý, dávám štědré spropitné, protože s nimi soucítím,“ usmívá se servírka. Prý si také vždycky všímá, jak je stůl čistý, protože sama má ráda v práci pořádek. Profesní deformace ji neobtěžuje. „Ráda zapařím s přáteli, kteří mi pomohou myšlenky na práci vytěsnit,“ líčí Bezděkovská.
Nutkání srovnat brýle
Profesní deformaci na sobě pozoruje i Hana Stejskalová, mladá optometristka (nelékařská zdravotnická profese zaměřená na lidské oko a jeho vlastnosti, pozn. redakce). „Když kolem mě prochází někdo, komu špatně sedí brýle, mám nutkání mu je sundat a srovnat,“ popisuje. Zároveň dodává, že nejde jen o to, jak jim sedí prakticky, ale i esteticky.
Podle psycholožky Martiny Bezouškové je důležité, do jaké míry je pro jedince promítání profese do osobního života únosné. „Pokud jednotlivce neobtěžuje vidět v soukromí práci a jde pro něj o slučitelnou součást s kvalitním životem, nevidím žádný problém,“ vysvětluje. Kdyby lidem však dotěrné myšlenky z práce začaly vadit, je potřeba podle psycholožky vyhledat pomoc. „V takovém případě bych jim poskytla řešení, jak se dotěrných myšlenek zbavit nebo je posunout na míru únosnosti,“ popisuje Bezoušková. Důležité také je, aby svou „nemocí“ lidé neobtěžovali okolí. „Pokud by třeba optometristka skutečně strhla kolemjdoucímu brýle z obličeje, aby mu je upravila, už by šlo o problém, který by musela začít řešit,“ podotýká Bezoušková. I v tomto případě je psycholog schopen pomoci.