Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová
V minulosti jste trpěla poruchami příjmu potravy. Kdy jste si to poprvé uvědomila?
Nejdřív jsem na střední zkoušela různé drastické diety a hladověla jsem. Tenkrát mi začaly padat vlasy, třepily se mi nehty, a dokonce jsem na čas ztratila menstruaci. Pak začalo zase období záchvatovitého přejídání, kdy jsem snědla téměř cokoliv, co jsem našla v lednici. Sáhla jsem si tenkrát na dno a díky tomu jsem teď v některých situacích mnohem silnější, než jsem bývala. Bylo to těžké. Ovšem nejtěžší bylo si uvědomit, že jediná, kdo s tím může něco udělat, jsem já.
Jak se liší chutě běžného člověka a někoho, kdo trpí záchvatovitým přejídáním?
Každý má občas chuť dát si něco sladkého, nebo pořádně tučného. Ovšem záchvaty přejídání vypadají úplně jinak. Většinou člověk zajídá nějaké problémy, například stres, smutek, zklamání. Jsou dokonce i případy, kdy se lidi přejídali jen kvůli tomu, že se nudí a nemají co na práci. Je to hlavně jiné v tom, že člověku „vypne mozek“ a dokáže sníst hromady jídla v nesmyslných kombinacích. Někdy i to, co by ho nikdy nenapadlo, nebo mu normálně nechutná. Pamatuji si, jak jsem začala jeden záchvat přejídání například kouskem ovoce, pokračovala jsem sušenkami, snědla jsem tři housky s marmeládou a nakonec jsem do sebe nacpala všechno, co doma bylo. V tu chvíli jde jen o to jíst a je jedno, jestli na to máme chuť nebo ne. V ten moment chceme zajíst jen to špatné, co v sobě máme. Ovšem potom se cítíme ještě mnohem hůř. A to ve chvíli, kdy jídlo dojíme a ležíme s bolestmi břicha a nevolností.
Strach z odsouzení
Co vás vedlo k tomu začít psát články o záchvatovitém přejídání, anorexii nebo bulimii?
Moje osobní problémy s jídlem pro mě byly obrovskou zkušeností, která mě toho spoustu naučila. Dokážu si ale pořád vybavit, jak hrozné stavy a deprese to byly a jak je těžké se z toho dostat. Tenkrát bych byla strašně vděčná za nějakou pomoc, článek, video, motivaci, cokoliv, jen abych věděla, jak z toho začarovaného kruhu ven. Proto jsem to začala dělat.
Bála jste se o vašich problémech s jídlem veřejně promluvit?
Ze začátku ano. Měla jsem strach, že si to přečte někdo, kdo mě zná osobně a odsoudí mě. Postupem času mi ale docházelo, že chci pomáhat právě tím, že to pošlu ven mezi lidi. Bylo mi nakonec jedno, jak se s tím kdo popere a co si kdo bude myslet. Došlo mi, jak je důležité o takových věcech mluvit, a chtěla jsem s lidmi sdílet i to špatné, čím jsem si prošla. Hlavně být upřímná.
Obsah už není jen o jídle
Zhruba před čtyřmi lety jste začala s blogováním o zdravém životním stylu a cvičení. Na youtube kanále máte čtyřicet pět tisíc odběratelů a na Instagramu ještě o patnáct tisíc víc.Je náročné být pro ně vzorem?
Upřímně? Na mém Instagramu vidím číslo 60 tisíc, ale neuvědomuji si, kolik to vlastně musí být lidí. Dochází mi to jen občas, a to až ve chvíli, kdy jsem venku a někdo mě potká, pozdraví, nebo upřeně zírá. Samozřejmě to nese zodpovědnost a snažím se sdílet jen to, za čím si stojím a co mi dává smysl.
Cítíte, že jste se ve své tvorbě posunula někam dál?
Myslím, že každá etapa za tu dobu, co bloguji, mě někam posunula a něco mi dala. A určitě nejen v tom sociálním životě, ale i v osobním. Mám radost, že si dokážu stát za tím, co sdílím, nerozhodí mě už nějaký nepříjemný člověk nebo špatný komentář a snažím se nesdílet už úplně všechno ze svého soukromí. I když to tak někomu může připadat. Největší posun vidím v tom, že se to, co jsem dřív měla jako koníček, stalo mojí reálnou prací. Což byl vždy můj velký sen.
Na svém blogu jste v jednom z posledním článku zmiňovala, že už nechcete mít nálepku „fitness blogerky”. Znamená to, že se chcete věnovat i jiným věcem než jen cvičení?
Nudilo mě, že každý můj obsah „musel“ být o cvičení a jídle. Samozřejmě to miluji a je to součást mého života, ale myslím, že mám co předat i v jiných oblastech a ráda bych s mými sledujícími sdílela více věcí z jiného než jen cvičícího života.