Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
rozhovor-modeling

Myslela jsem, že až zhubnu, bude vše perfektní. Opak byl pravdou, vzpomíná modelka Komárková

Marice Komárkové je teprve dvacet let, ale ve světě módy je už šestým rokem. Cesta za úspěchem ji však stála fyzické i psychické zdraví. Navzdory špatným zkušenostem a problémům s poruchami příjmu potravy se své práce nevzdala. Jako jedna z mála se ale rozhodla otevřeně promluvit o stinných stránkách mnohdy drsného odvětví a natočila o něm i dokument 90/60/90, v němž i sama vystupuje.

Modelkou jste se stala ve čtrnácti letech. Splnila jste si tím svůj dětský sen?
Vůbec ne. Tehdy mě v obchodním centru zastavila náborová asistentka z módní agentury a zeptala se mě, zda jsem někdy uvažovala o modelingu. Následně mi dala vizitku, kterou pak doma objevil otec. Samotnou mě nenapadlo o modelingu přemýšlet, ale táta říkal, že bych to měla zkusit. Nakonec jsem do agentury zavolala, šla na pohovor a vzali mě.

Po dvou letech jste však chtěla agenturu opustit. Proč?
Měla jsem touhu prorazit, ale kvůli nízkému věku pro mě ze začátku nebylo mnoho práce. Občas přišlo focení nebo reklamy, ale často to byly jen neplacené zakázky. Napadlo mě proto, že přejdu do jiné modelingové agentury, ale nadřízení se polekali a nechápali, v čem je problém. Následně mi vyčetli, že zakázky nemám kvůli mým mírám. Pas a prsa byly podle jejich představ, přes boky jsem ale měla zhubnout čtyři centimetry.

Přistoupila jste na jejich požadavek?
V podstatě mi slíbili, že až zhubnu, tak bude všechno perfektní, všimnou si mě i v cizině a vydělám hodně peněz. Zapůsobilo to na mě, chtěla jsem být úspěšná. Znělo to jako vysněný život modelky, opak byl však pravdou. Nakonec jsem tedy u své agentury zůstala a dostala kontakt na výživovou expertku z New Yorku, s níž jsem navázala měsíční spolupráci a začala hubnout. Poradkyně mi však poslala pouze odkazy na volně dostupná cvičební videa na YouTube a sestavila mi jídelníček, který byl dle internetu vhodný pro mou krevní skupinu.

Nebyl to tedy žádný odborný dohled?
Myslím, že profesionálně vyškolený odborník vypadá jinak. V tu chvíli mi ale poradkyně i tak pomáhala, protože sloužila jako psychická podpora, díky ní jsem si udržela disciplínu. Uplynul ale měsíc, během něhož se radikálně změnilo mé stravování a začalo záchvatovité přejídání. Snědla jsem jeden kusu dortu a najednou jich spořádala dalších deset. Poradkyni jsem následně informovala, co se děje, ale náš měsíc byl již u konce a ona mi přestala odpovídat, protože jsem nezaplatila za další hubnoucí program. Zůstala jsem tedy bez pomoci a záchvaty přejídání se objevovaly častěji.

Nikoho nezajímalo, jestli nějakým způsobem trpím.

Agentura na vás přece tu fyzickou změnu musela vidět. Řešila s vámi problémy spojené s přijímáním potravy?
V období castingů si mě sice volali do sídla agentury každý týden, ale potíže s jídlem nikoho nezajímaly. Zaměstnankyně, která měla na starosti český trh, mě pokaždé zvážila a přeměřila, člověk však během týdne příliš nezhubne. Po nějaké době jsem si již navykla na určitý režim stravování a věděla, že ve čtvrtek jdu do agentury, takže předtím nastaly tři dny hladovění. To jsem pak vážila o dvě kila méně, i když kvůli hladu přišel další silný záchvat přejídání. Z něj jsem se několik dnů dostávala a před další návštěvou agentury opět nejedla. Při mé výšce 174 centimetrů se mé váhové výkyvy pohybovaly od 52 do 63 kilogramů.

Staral se tehdy někdo o vaše psychické zdraví?
Bohužel šlo pouze o to, kolik ztratím na váze. Pokaždé mi večer po přeměřování přišla zpráva, kolik jsem tedy zhubla. V agentuře mi všichni drželi palce a věřili, že za týden to bude s váhou ještě lepší. Psali mi, že to zvládnu a musím být silná. Ale nikoho nezajímalo, jestli nějakým způsobem trpím. Bylo mi patnáct a jen jsem kývala a dělala všechno, co mi řekli. Ani doma se to neřešilo. Táta mi naopak občas netaktně řekl, že bych určitá jídla jako modelka neměla jíst, což vyvolalo další záchvat přejídání. Anorexie na mě navíc nebyla na první pohled znát. Byla jsem sice hubená, ale jednalo se zejména o psychickou záležitost.

Kdy jste se rozhodla své stravování změnit?
Problémy s jídlem jsem měla tři roky. Zlom přišel, když mi bylo osmnáct a odletěla jsem s modelingem za prací na měsíc do Atén. Celou dobu jsem nejedla, znovu hodně ztratila na váze a nebylo mi dobře. Během posledních nocí před návratem zpět domů jsem si uvědomila, že mé stravovací návyky opravdu nejsou v pořádku a musím je změnit.

Setkáváte se i s ostatními modelkami, trpí těmito problémy i jiné dívky?
Holky jsou všude ve velmi podobném stavu. Já jsem na tom paradoxně bývala obvykle nejlíp, protože ostatní si ani nekupovaly jídlo. Když jsem si přivezla rýžové chlebíčky a ovoce, koukaly na mě jako na největšího jedlíka. Jiné modelky neměly v lednici vůbec nic a hlad zaháněly jen kouřením a pitím kávy. Celé to prostředí je hodně toxické, řeší se stále jen jídlo a nic jiného. Modelkám ovšem obvykle nikdo explicitně neříká „jsi tlustá“. Ve většině společností je přístup podobný, připomínky ohledně vzhledu se podávají velmi taktně, aby si člověk posléze nemohl stěžovat. 

Snažím se najít schůdnější cestu, už nechci hubnout ani přibírat.

Navzdory svým špatným zkušenostem ale s modelingem pokračujete…
Přístup k modelkám mi není sympatický, focení a svět módy mám však stále ráda. Už to ale není středobod mého vesmíru a snažím se najít schůdnější cestu. Už nechci hubnout ani přibírat. Ze své mateřské agentury Eskimo Bohemia tedy přecházím do jiné, jmenuje se Ely a je otevřená i větším mírám. Mají například i oddělení plus-size, kde figurují plnoštíhlé modelky. Je ale myslím šílené, že někde na to musí mít vlastní sekce, když se přitom jedná o dívky s normální a zdravou postavou.

Poruchy příjmu potravy se ale týkají i psychiky a léčba není jednoduchá. Potýkáte se s problémy stále?
Nezdravé stravovací návyky mám v sobě stále zakořeněné, ale chci být hlavně v pořádku. Pokud se mnou bude chtít někdo fotit a budu se mu líbit, budu ráda, ale razantně hubnout už nehodlám. Snažím se také pomáhat dalším modelkám s podobnými problémy. Proto jsem se podílela na tvorbě krátkometrážního dokumentu 90/60/90.

O čem dokument je?
Film ukazuje negativní dopady modelingu u mladých dívek. Kontaktovali jsme šedesát modelek, zda by nám poskytly výpověď. A buď nezareagovaly vůbec, nebo napsaly, že se jedná o hezký nápad, ale mají obavy z toho, že by je pak vyhodili z agentury a že otevřeně mluvit nebudou. Nakonec v projektu vystupuji já a dvě další slečny, které se modelingu již aktivně nevěnují. Dokument 90/60/90 nicméně vyhrál v loňském roce filmové ceny Noc filmových nadějí a Pražský filmový kufr, což mi potvrdilo, že se jedná o aktuální téma, které lidi zajímá. Momentálně také spolupracuji s magazínem CzechMag na sérii podcastů, jež se věnují poruchám příjmu potravy.

Vy se o svých špatných zkušenostech nebojíte mluvit?
Myslím, že je důležité na problematiku upozorňovat, ačkoliv se mnoho jiných modelek bojí. V mé mateřské agentuře věděli, že dokument natáčím a že se k tématu hodně vyjadřuji. Nadřízení na mě byli poté hodnější a opatrnější, napřímo se mnou nic neřešili. Navíc jsem přes ně tou dobou už dlouho žádnou práci neměla, teď odcházím jinam a momentálně mi běží výpovědní lhůta.


Bedřiška Holoubková
Bedřiška Holoubková
Jsem studentkou prvního ročníku Vyšší odborné školy publicistiky. Kromě psaní se věnuji fotografování na film, hudbě nebo umění. Ročně přečtu kolem osmdesáti knih, sbírám hodinky Prim a léto trávím nejraději pod stanem.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.