Může se celoroční odpad vejít do litrové sklenice? Vyznavači života bez obalů dokazují, že ano
Obaly, jež se během okamžiku mění v odpad, jsou všude kolem nás. Rajčata kupujeme v plastové vaničce, pečivo v pytlíku, nový nábytek v krabicích, z toho každý druh šroubku v jiném sáčku. Jen v Česku ročně vyprodukuje každý člověk 317 kilogramů komunálního odpadu. Představa, že lze žít život bez odpadků, se proto může zdát jako námět sci-fi filmu. Přesto se o to řada lidí alespoň snaží. Vyznavači životního stylu bez odpadků (neboli zero waste) chtějí jejich produkci omezit na minimum. Snaží se vyvarovat nákupu veškerých balených potravin, ěmycích a kosmetických prostředků, elektroniky a mnoha dalším věcem v obalech.
Alternativou plastových pytlíčků, alobalů a jiných špatně se rozkládajících materiálů jsou látkové sáčky a tašky, batohy, sklenice i plastové krabičky na více použití. „V obchodě zkrátka odmítnu igelitku a dám si to do své látkové tašky. Někdy prodavačky koukají divně, jindy to vůbec neřeší,“ říká Veronika Mrštíková (26), která stylemživota bez obalů žije i s přítelem zhruba rok.
Bez odpadků to nejde
Zero waste, v doslovném překladu nulový odpad, je ale nepřesné označení. Ani ikona tohoto životního stylu Američanka Bea Johnsonová se nulové roční produkci odpadků nevyhne. Se svou čtyřčlennou rodinou naplní ročně jednu litrovou sklenici věcmi, které nešly recyklovat, kompostovat, redukovat, odmítnout nebo znovu použít. Těmito pěti pravidly by se měl totiž řídit každý „bezobalový“ jedinec.
Zvláštní odpadkový koš používá i Češka Michaela Linhová (27) s rodinou. Místo něj mají doma krabičku od instantního nápoje Caro, kterou naplní přibližně jednou za dva měsíce. „Teď je v něm papírová izolepa, kterou jsme používali při malování pokojů, prezervativy a zátky od piva. Některým věcem se zkrátka nevyhneme,“ říká Linhová. Styl takového života může být pro někoho časově náročný. Pro studentku Petru Věžníkovou (27) je nereálné, aby vše skloubila se studiem a prací, a tak se snaží jen v rámci svých možností. „Nemám tolik času na to, abych projela celou Prahu a ve specializovaných obchodech nakoupila vše potřebné bez obalů,“ vysvětluje.
Lokální potraviny
Specializované obchody prodávají produkty lokálních farmářů. Výrobky jsou rozmístěny v regálech ve velkých sklenicích nebo třeba látkových pytlích. V cenách není zahrnuta částka za obal a zabalení. „Skvělé je, že ušetříme. Možná ne čas, ale peníze. Také se nezabýváme tím, že je už zase potřeba vynést koš. Sklo jsme třeba teď vyhazovali až po roce,“ říká Linhová. Jako další plusy uvádí i dobrý pocit z konzumace kvalitních potravin z lokálních zdrojů.
Nejtěžší věcí je pro ni jedno z pěti pravidel. Odmítat. To zahrnuje například nepřijetí darů od ostatních – proto, že jsou obvykle v obalu. „Tohle jsme se ještě nenaučili a moc nevíme, jak se k tomu postavit. Nechceme odmítat dárek například od naší osmdesátileté babičky. Manžel je učitel ve škole a nechce vysvětlovat dětem, že si od nich nevezme například bonbon, protože vyznává životní styl bez obalů,“ vysvětluje Linhová.
Všechny tři ženy se snaží žít bez obalů z ekologických důvodů. Podle jejich slov je na světě mnoho odpadků, které nás „přežívají“, plastová láhev se například rozkládá zhruba sto let. „Samozřejmě, že já jako jeden člověk Zemi nezachráním, ale spíš si tím každý hájíme své svědomí, že se na znečišt´ování tolik nepodílíme,“ říká Věžníková. Lidé kolem se občas podivují, proč si například Mrštíková odnáší slupku od banánu zpět domů – do kompostu. „Kolegové si o mě myslí, že jsem blázen,“ směje se, „ale i tak kvůli mně přestali v práci pít vodu z plastových kelímků a nosí si skleničky.“
