Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon
Při studiu oděvního návrhářství jste pracovala jako designérka pro společnost Time out. Jak jste se k práci dostala?
Na internetu jsem našla inzerát. Nejdřív jsem pracovala na částečný, potom na plný úvazek. Výtvarná škola a hlavně fakulta umění a designu na univerzitě J. E. Purkyně, kterou jsem navštěvovala, studentům v tomhle vycházela vstříc. Nebyla tolik náročná na čas, takže díky spolupráci a toleranci, jak vysoké školy, tak i zaměstnavatelů, jsem mohla studovat a pracovat dohromady.
Co nejcennějšího vám práce pro oděvní řetězec dala?
Měla jsem možnost několikrát vyjet do zahraničí na různé veletrhy outdoorového nebo volnočasového oblečení. To jsou cenné zkušenosti. Zjistíte, jak funguje velkovýroba a celé průmyslové oděvní odvětví. Během těch tří let, co jsem pracovala nejdříve v Time outu, ale potom také v Alpine Pro, mě to ovlivnilo natolik, až jsem si uvědomila, že nechci být komerční návrhářkou.
Proč ne?
Protože být komerční návrhářkou znamená sedět u počítače a malovat do předkreslených šablon střihy a designové řešení. A o tom ten oděv není.
O čem tedy podle vás šaty jsou?
Jsou to pro mě objekty, 3D věci, které musí fungovat na člověku. Dnes při navrhování kolekcí zjišt´uji, že papír snese hrozně moc, ale realita je potom úplně jiná. Látka se kolikrát chová jinak. Třeba při modelaci na panně zjistím, že látka chce úplně něco jiného. Že model vypadá daleko lépe než na papíře, nebo naopak, že to, co jsem nakreslila, nejde zrealizovat.
Takže pro vás je nynější práce pro vlastní značku Sophistic kreativnější…
Určitě. Je to daleko kreativnější a svobodnější, protože jako komerční návrhář se musíte přizpůsobovat filozofii brandu, pro který tvoříte. Člověk je ovlivňován obchodním oddělením a vizemi vedení. Já jsem v tomhle hodně svobodomyslný člověk. Ráda si prostě dělám věci po svém.
Kdy přišel první impuls k individuálnímu podnikání?
On to byl postupný vývoj. Pracovala jsem pro komerční značky, ale zároveň jsem si tvořila nějaké vlastní návrhy. První takový prostor, kde jsem zkoušela, jestli jsou moje modely obstojné na trhu, byl internetový obchod Fler. Založila jsem si tam účet a začala nabízet svoje věci. Prodávaly se rychle a práce se nabalovala, až jsem zjistila, že kromě zaměstnání a školy ještě dělám zakázky a věnuju tomu celý svůj volný čas. A tak přišel jednoho dne impuls vykašlat se na komerční značky a začít si to dělat po svém.
Vytváříte čtyři kolekce ročně. Oproti dalším českým návrhářům je to poměrně hodně. Co vás k tomu vede?
Čtyři kolekce dělám proto, že to tak funguje v zahraničí u velkých módních domů a já se tomu alespoň malinko snažím přiblížit. Navíc mám u ateliéru také obchod a potřebuji v něm mít nějaké zboží, které mohu nabídnout nebo minimálně představit zákazníkům. Takže z toho důvodu, aby byl obchod víceméně stále plný.
Mohla byste nějak charakterizovat vaši klientelu?
Nejširší skupinou jsou ženy okolo třiceti, ale mám také jednu charismatickou dámu, které je sedmdesát. Ona se normálně obléká do věcí, u kterých třicetiletá žena řekne: „Ježiš, to nemůžu, v tom bych byla moc výstřední.“ Jinak jsou to většinou ženy, které chtějí vypadat jinak. Nechtějí nosit oblečení, ve kterém pak potkají další čtyřicet žen na ulici.
Vaše poslední kolekce obsahuje nabírané košile, áčkové sukně nebo šaty s límečky. Inspirovala jste se padesátými léty záměrně?
To období je pro mě hrozně krásné. Nemůžu ale říct, že bych si vyloženě vzala encyklopedii a hledala historii odívání padesátých let. Spíš to v sobě mám zakořeněné, protože tam se kladl velký důraz na ženskost.
