Místo ve sprše jsem se myl v dešti, vzpomíná dobrodruh, který objel Černé moře na kole
Minulý rok jste objel na kole Černé moře. Cestoval jste sám, nebylo vám smutno?
Vůbec ne. Cestovat sám mě bavilo asi ze všeho nejvíc. Měl jsem hodně času nad sebou přemýšlet a občas jsem potkal náhodné kolemjdoucí, se kterými jsem se dal do řeči. Výpravu jsem také dokumentoval na mobil a pak z natočených zážitků sestříhal videa, která jsem každou neděli sdílel na Facebooku. Byl to takový můj onlinový deník. Lidé mi videa komentovali a psali zprávy, takže jsem zase takovou samotu nepocit´oval.
Měl jste s sebou i notebook?
Ne. Vše jsem natáčel, stříhal a sdílel přes mobil. Kvalita nebyla nejideálnější a příště bych volil asi lepší techniku. Nicméně tahat s sebou na zádech k nezbytnému stanu, spacáku a oblečení ještě notebook mi přišlo zbytečné.
Dříve jste závodil v kategorii BMX. Byl to důvod, proč jste se rozhodl cestovat právě na kole?
Byl to spíš takový hec. Mám rád dobrodružství a rád dělám věci jinak než ostatní. Sice jsem se věnoval BMX, ale nikdy jsem na normálním kole neujel víc jak 50 km a nevěděl jsem jestli to vůbec zvládnu. Všichni mi říkali, že sedm tisíc kilometrů bez tréninku nedokážu, ale já se řídil příslovím „když se chce, všechno jde“ a tak jsem vyrazil.
Kolo ve škarpě
Ujet tolik kilometrů je pro nezkušeného cyklistu poměrně náročný úkol. Měl jste nějaké zdravotní komplikace?
V Bulharsku mě začala bolet achilovka, protože jsem měl vysoko sedlo, tak jsem musel navštívit místní nemocnici. kde mi řekli, že ji mám nataženou. Dostal jsem ortézu a doporučení, at´ cestu odložím a letím zpátky domů. Já se ale rozhodl pokračovat a nevzdat to. Když jsem se po dokončení cesty vrátil domů, ještě měsíc jsem zranění léčil prášky. Teď už je to ale dobré.
Proč jste si vybral zrovna okruh kolem Černého moře?
Tuto oblast jsem si zvolil, protože mě zajímala kultura východní Evropy. Líbila se mi myšlenka projíždět státy jako je Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko či Gruzie. Plus šlo o levnější variantu, než kdybych jel třeba do severních států, kde je všechno dražší a to hlavně teda pivo! Navíc jsem si o lidech z východní Evropy vždy myslel, že jsou pohostinní a nemýlil jsem se.
Plánoval jste si dopředu, kolik za den ujedete kilometrů?
Chtěl jsem jet přibližně tak 100 kilometrů za den. Ze začátku jsem nevěděl, jestli je to reálné, ale většinou se mi to povedlo dodržet. Můj rekord byl 180 kilometrů za den, ale byly i chvíle, kdy jsem ujel jen dvacet. To jsem hodil kolo do škarpy, lehl si na zem a prospal klidně i celý den.
Za úklid polévku
Jak jste řešil nocleh či hygienu?
Obvykle jsem spal ve stanu. S hygienou jsem to řešil tak, že jsem se koupal v řece, jezeře nebo pod vodopádem. Prostě tam, kde to v danou chvíli bylo možné. Poprvé v životě jsem také zažil, jaké to je mýt se v dešti a cítil jsem se jako Tarzan. Jednou týdně jsem se ale snažil dopřát si hotel. Chtěl jsem se pořádně vysprchovat, vyspat se v normální posteli, sestříhat videa a nabít powerbanku. Ne vždycky ale byly peníze na hotel.
Vaše okružní jízda trvala čtyři měsíce konkrétně od června do října. Kde jste bral finance?
O svém cestovatelském nápadu jsem řekl kamarádovi ze Slovenska, který vlastní cyklistický obchod. Ten mi daroval kolo. Jinak jsem měl 50 euro (cca 1 300 Kč, poz. red), se kterými jsem vyjel. Věděl jsem ale, že až dojdou, nějak si poradím.
A poradil?
Třeba na Ukrajině jsem musel v jedné hospodě uklízet záchody, aby mi za to dali polévku nebo jsem jedl nezralé ovoce, které jsem si někde natrhal. Někdy to šlo, celou cestu jsem se ale takhle živit nemohl. Takže jsem asi po dvou týdnech začal hladovět.
Jak jste takovou situaci řešil?
Jednoho pána, který mou cestu sledoval na Facebooku napadlo, jestli bych mu neposlal pohled, že by mi za to přišpěl nějaké peníze. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Pán mi tedy poslal sto korun a já mu naoplátku zaslal za polovinu slíbený pohled. Nápad se na facebooku uchytil, takže mi cizí lidé začali posílat peníze na účet výměnou za pohledy z cest. Částky byly různé. Někdo poslal tisíc korun, jiný zase třeba jen padesát korun. Jsem moc rád, že se nápad uchytil, protože upřímně nevím, jak bych situaci řešil, asi bych za svou cestu musel umýt více záchodů.
Hlavně si poradit
Po návratu domů jste se rozhodl, že vyrazíte na další cestu. Máte v plánu ji financovat opět skrze posílání pohledů?
Po své první cestě jsem měl od fanoušků na sociálních sítích obrovský ohlas. Ještě než mě napadla myšlenka na druhou cestu, tak mi lidé psali, že mi přispějí, aniž by věděli, kam budu vyrážet. Peníze jsem od nich ale nepřijal. Přišlo mi to hloupé, když jsem ani nevěděl, kam bych chtěl jet. V tuhle chvíli už mám další dobrodružnou výpravu naplánovanou a bude výrazně nákladnější než ta kolem Černého moře. Ta mě vyšla cca na 42 tisíc korun a to mi na mé plánované cestě nebude stačit ani na počáteční náklady, které budu mít. Takže mi nakonec asi nezbyde nic jiného, než nějaký sponzorský dar přijmout.
Kam pojedete?
Plánuji letět do Bangkoku, kde si koupím Tuk Tuk a pojedu s ním zpět do České republiky do mého rodného města Hranice. Tuk Tuk je motorizovaná tříkolka, která se v Asii často používá jako taxi. Při mých posledních dnech, kdy jsem se vracel z mého prvního dobrodružství domů, jsem zavzpomínal na mé cestování po Asii a přišlo mi to jako šílený nápad a ty já dělám rád. Napadlo mě jet i na koni, ale bál jsem se, že bych ho neuživil.
Podnikl takovou cestu Tuk Tukem už někdo před vámi?
Ano, tuto cestu už absolvovali Francouzi, pak dvě Angličanky a dokonce i dva Češi, kteří ji zvládli před třemi lety. Má cesta bude výjimečná v tom, že pojedu sám. Cestu odhaduju asi tak na půl roku. Už jenom koupit tohle vozidlo bude těžká věc, protože jsem cizinec. Potřebuju mnoho papírů, které musím vyřídit a v Thajsku je zakázané, aby turisti řídili tento dopravní prostředek, takže dostanu asi mnoho pokut, ale nějak to vyřeším. Vždycky si poradím.