Lékaři mi dávali minimální šance na normální život. Moje vůle ale vyhrála, říká fotograf o boji s boreliózou
Vidím, že normálně sedíte a pohybujete se. To jste ale podle lékařů neměl.
Ano. Lékaři mi dávali jen 5% šanci na přežití. Z těch pěti procent pak jen tři procenta na to, že nebudu mít narušený mozek a žádné mentální postižení. Tak to alespoň řekli mým rodičům, když jsem byl tři týdny v umělém spánku. A to, že bych někdy mohl ještě chodit, nebo se byt´ jen posadit prý nemělo být možné už nikdy.
Jaké byly první příznaky vašeho onemocnění?
Měl jsem skoro tři týdny vysoké horečky a na hlavě se mi objevily boule, které se mi po ní postupně přesouvaly a putovaly. Nebylo to nic příjemného a lékaři nevěděli, čím to může být. V mých devíti letech doktorům byla známá hlavně klíšt´ová encefalitida, takže mě testovali na ni a výsledky byly pokaždé rozporuplné. Na těle jsem navíc neměl žádnou červenou skvrnu po kousnutí hmyzu, jako tomu při borelióze často bývá. Výsledky vycházely nejasně a lékaři tak stále tápali.
Co bylo zlomovým okamžikem?
Jednou večer jsem začal cítit svalovou slabost a potřeboval na malou. Nešlo to a močový měchýř mi začal hodně natékat. Naši zavolali sanitku a po několika vyšetřeních v nemocnici mě lékaři uvedli do umělého spánku. Přestaly mi totiž fungovat všechny orgány na pravé straně těla včetně svalové hmoty. Kdyby to byla levá strana, na které je srdce, nepřežil bych. Měl jsem vlastně štěstí. Lékaři už zjistili, že jde o boreliózu, ale nemohli použít klasický způsob léčení – přefiltrování krve.
Proč?
Odmalička jsem trpěl na silné potravinové alergie. Proto následovala jen léčba různými druhy antibiotik. Přefiltrování krve by mi narušilo vnitřnosti v těle.
Jak dlouho jste byl v umělém spánku?
Téměř tři týdny. Před mým probuzením lékaři oznámili rodičům ty nepříznivé prognózy o tom, že se zřejmě nebudu moct hýbat a o pravděpodobném poškození mého mozku. Navíc také to, že se možná z umělého spánku nemusím ani probudit. Nic z toho se ale nestalo.
Co se vám po probuzení honilo hlavou?
Lékaři mi řekli, at´ nepočítám s tím, že někdy ještě budu chodit. Kdyby mi tohle neřekli a mazali by mi med kolem pusy, asi by to tak i dopadlo. Jenže když mi tu informaci řekli takhle narovinu, „nakoplo“ mě to a rozhodl jsem se, že to tak určitě nenechám. V duchu jsem si říkal „já vám ukážu, to budete koukat“ a nevzdal jsem se.
To je na devitiléto chlapce obdivuhodný přístup.
Mám silnou vůli odjakživa. Navíc jsem o věcech tolik do hloubky nepřemýšlel, jako to někdy dělají dospělí. To asi také pomohlo. Vím, že první a hlavní věc, která mě po probuzení po třech týdnech zaujala, byla ta, že mi z různých částí těla koukalo celkem osm hadiček. Pak jsem se dokonce dozvěděl, že když jsem byl v umělém spánku, měl jsem kanyl v těle třicet.
Myslíte, že vaše silná vůle měla na uzdravení vliv?
Určitě. I lékaři jsou toho názoru. Dávali mi minimální šance. Já jsem ale zat´al zuby a několikrát týdně i přes velkou bolest rehabilitoval. Byl jsem na začátku cvičení jako batole, učil jsem se znovu plazit, lézt po čtyřech a chodit. Táta mi také do lázní, kde jsem poté rehabilitoval, přivezl fotoaparát. To mě začalo strašně bavit a já začal poprvé fotografovat.
Co jste tam fotil?
Mamka mě po lázních vozila ve speciálním kočárku. Na každé fotce jsou tak vidět moje nohy pokaždé s jinou dekou a jinými botami, ale ve stejném úhlu pohledu. Je to celkem vtipné. V současné době se fotografováním živím. Mezitím mě čekala ale ještě jedna operace a lékaři mluvili opět o štěstí.
Jaká operace?
Asi aby toho nebylo málo, musel jsem jít ještě na operační lůžko kvůli slepému střevu. I po této operaci mi lékaři sdělili, že jsem měl velké štěstí, že žiju. Střevo prý při otevření břicha ihned prasklo. Svaly mi pak ale začaly znovu ochabovat kvůli tomu, že jsem se po operaci nemohl pořádně hýbat kvůli stehům v břiše.
A po návratu z lázní jste nastoupil zpět do školy?
Nemohl jsem nastoupit zpět do třetí třídy, ve které jsem byl, protože jsem měl příliš zameškáno. Vrátil jsem se tak znovu do druhé třídy.
Chodit už jste mohl normálně?
Ano. S chůzí jsem již problémy neměl a zhruba po roce od ochrnutí jsem šel s tátou na kolo. Čekali jsme, že objedu barák a půjdeme domů. Nakonec jsme ujeli skoro 30 kilometrů. Byl to skvělý pocit.
A jak vypadá váš a život a zdravotní stav nyní?
Doteď je patrné, že mám pravou stranu daleko slabší, než tu levou. Což se všem slečnám nelíbí. Vizuálně moje tělo prostě nevypadá jako každé jiné a jim to někdy vadí. Jsem ale spokojený, lékaři mě podcenili a já splnil to, co jsem slíbil. Ukázal jsem jim! Tak dneska i díky mé vůli žiju běžným životem, chodím i běhám. Navíc v současné době pravidelně docházím k neurochirurgovi, který mi speciálními jehlicemi s háčky trhá po částech nervové spoje. Ty mají od ochrnutí porušené propojení. Potrhání způsobí, že znovu srostou, ale již správně. Svalstvo na pravé polovině těla se mi tak vrací do normální podoby.
