Kolbenova ulice — místo, kde může být každý obchodníkem
Bleší trh v Praze 9 je pro návštěvníky otevřen po celý rok každou sobotu a neděli od 7.00 do 14.00. V areálu může prodávat každý a cokoliv. Jediné, co musí udělat, je zaplatit poplatek za prodejní místo. Takovéto „burzy“, jak se tomu dříve říkalo, jsem navštěvovala hlavně v dětství. A proto jsem na trh zavítala.
Je sobota osm hodin ráno a já házím 20 Kč do automatu, který mě pustí na obrovský bleší trh. Areál je opravdu veliký a nepřehledný. Nevím, zda se vydat nalevo, nebo napravo, nejsou tu žádné šipky. Jdu tedy k prvnímu stánku, kde mladá slečna prodává saponáty a mýdla do koupele. Ceny jsou opravdu nízké, ale po bližším zkoumání zjišt´uji proč.
Data spotřeby si nevšímejte
Beru do rukou na první pohled značkové sprchové mýdlo a všímám si jeho záruční lhůty. Dech mi vyrazí zjištění, že je mýdlo čtyři roky prošlé. Ptám se tedy prodavačky, jak to, že prodává zboží, jehož spotřeba měla být před třemi lety. „To nevadí, je to jen mejldo,pořád funguje,“ říká. „Vezmete si ho, nebo ne?“ Slušně jí odpovídám, že rozhodně nevezmu a pokračuji po zablácené louce.
Foto – Bleší trh Kolbenova. Zdroj – Kateřina Vaňková
Vůbec si nepřipadám jako v hlavním městě. Mám pocit, že jsem někde v pohraničí, v zapadlé vesnici, kde se zastavil čas. „Obchodníci“ všech národností a věkových generací tu prodávají opravdu vše, co doma můžete najít. Staré boty, povlečení, nabíječky, obaly na mobilní telefony, oblečení, elektroniku nebo vánoční výzdobu… Jsou tu i tací co nemají ani prodejní stánek. Jen stojí, před sebou mají ručník a na něm pár knížek a popraskaný porcelán.
Záchrana v podobě bonbonů
Říkám si, jestli sem ti lidé chodí pravidelně. Nedá mi to a jdu se zeptat pána, který nabízí sušenky. „Jak často tu prodáváte?“ ptám se.„Jsem tu každý víkend slečno, pojďte si koupit bonbóny,“ říká milý Slovák ve středních letech. K mému štěstí je velmi hovorný. Dovídám se, že on jako cizinec musí jít na trh se zbožím, kterému projde záruční lhůta maximálně až za tři měsíce.
„Jsou tu kontroly, hlavně na jídlo,“ pokračuje, ale v zápětí dodává, že někteří Češi umí podplatit ty správné lidi. Zajistí si tak hladký průběh prodeje s prošlým zbožím. Jako dík si u něj kupuji kilo a půl čokoládových bonbonů s oříšky. Brodím se mezi davy dál do víru stánků. Vidím další stánek s drogerií. Věci prošlé nemají, ale jejich cena už odpovídá ceně v kamenném obchodě.
Odcházím k východu s úlovkem bonbonů za 109 korun. Musím říct, že jsem od návštěvy největšího „blešáku“ v Evropě čekala více. Pamatuji si, že když jsme byli malí, na takovýchto trzích se prodávaly jen věci, které se v obchodě jen tak neseženou. Třeba nejnovější videa nebo hokejové kartičky z Ameriky.
Přemýšlím, pro koho je vlastně tento trh. Možná pro nějaké sběratele starých mincí, keramiky a obrazů, kterých je tu spoustu. Je možné, že se mezi nimi nachází jedinečný unikát, o jehož jedinečnosti neví ani samotný prodjce. Ale zavítat sem pro kosmetiku a potraviny, je ztráta času.