Když se street dance stane povoláním
Kdy začal váš americký sen?
V létě 2010 si mě všiml americký tanečník Phillip Pacman Chbeeb na Street dance kempu, což je týdenní událost kousek od Brna, kde se pořádají taneční worshopy. On tam přijel učit a oblíbil si můj taneční styl. Náhoda tomu chtěla, že jsem zrovna plánovala a šetřila na cestu do Los Angeles, kde jsem se chtěla pohybově vzdělávat, je tam totiž mnoho dobrých lektorů a tanečních studií. A tam jsem se s Phillipem potkala znovu. Nabídl mi spolupráci a také mě pozval, at´ se stanu členem vznikající skupiny IaMmE.
Když jste začínala žít v Americe, s jakými problémy jste se potýkala?
Začátky byly těžké. Měla jsem problém s jazykem, i když jsem se angličtinu tři roky ve škole učila. Musela jsem si zvyknout i na jídlo. Vlastně až po tom, co jsem se odstěhovala jsem si uvědomila, jak moc mám ráda česká jídla.
Získat vízum muselo být také komplikované…
To byla hlavní překážka. Nejprve jsem díky televizi MTV, kde byla show ABDC vysílána, dostala tří měsíční umělecké vízum. Ale jen díky výhře v soutěži jsem si mohla dovolit zaplatit plné pracovní vízum, které stojí sedm tisíc dolarů. Byla to vlastně moje vstupenka do USA.
Co všechno jste musela udělat pro plné pracovní vízum?
Když jsem si sehnala právníka, který mi pomohl s papírování, musela jsem dát dohromady i dokumentaci o mé dosavadní kariéře, tedy diplomy, smlouvy a fotky. Součástí byly i dopisy od známých osobností tance v USA. Měla jsem doporučení například od Chrise Scotta, který byl choreografem filmu Step up, nebo jednoho z porotců v ABDC DTrix. U nás je asi moc lidí nezná, ale v Americe jsou to významné osobnosti.
Které další změny se odehrály po úspěchu v ABDC?
Máme teď možnost procestovat celý svět, inspirovat a motivovat ostatní tanečníky. Například jsme měli turné po Americe, Evropě, Austrálii a také na Filipínách. Speciálně tam jsme hodně populární, lidé tam milují tanec a každý nás zná.
Je tedy možné živit se pouze street dance?
Ano, jde to. Občas je to těžké, ale rozhodně ne tolik jako v Čechách. Člověk potřebuje tvrdě pracovat a vyhrát nějakou soutěž nebo chodit na hodně konkurzů a modlit se, že jimi projde. Třeba my nouzi o práci po výhře nemáme. Vystupujeme na firemních večírcích, v televizních show, na pěveckých událostech, děláme worshopy a podobně.
Jak vás jako tanečnici vnímají v USA?
Američani se na tanečníky dívají jako na umělce, kteří jsou potřeba v každé televizní show nebo videoklipu. Lidé nás na ulicích i poznávají.
Jak se díváte na své rozhodnutí s odstupem?
Opustila jsem všechny svoje kamarády a rodinu, to bylo nejtěžší. Na druhou stranu jsem dostala šanci na lepší život. Šanci, kterou žádný jiný tanečník v Česku nikdy předtím nedostal.
Kvůli rozhodnutí odjet do USA jste nedokončila střední školu. Mrzí vás to?
Ano, ale na školu nebyl prostor. Taková příležitost se objeví jen jednou za život. Nakonec jsem si ale maturitu dodělala v USA. Je možné studovat pět měsíců a dostanete diplom.
Co pro vás nyní tanec znamená?
Tanec je pro mě všechno, už to není jen koníček, ale i moje kariéra, kterou miluji. Jen když tančím je to moje pravé já.