Japonský čajový obřad je oázou klidu v centru Prahy
Jednadvacetiletý student Martin Neudofl, který se od dvanácti let zabývá japonskou kulturou a dnes vede čajovnu Mechová skála říká, že v Japonsku neexistují čajovny jako u nás. „Pijí totiž čaj každý den, a proto je nepotřebují,“ říká. Japonci si ale stále hájí svou tradici čajového obřadu, který se dále vyučuje, avšak už v né tak hojném počtu jako před několika staletími.
Čajový obřad vznikl za účelem sdílet okamžik se svými blízkými. „Když upečete buchtu a uvaříte kafe, děláte to také kvůli tomu, abyste mohl někoho pohostit,“ uvádí na příkladu Neudofl. A to je prý pravá podstata obřadu – strávit příjemný čas ve společnosti lidí prostřednictvím japonského oblíbeného nápoje, tedy zeleného čaje. A protože jsou Japonci obecně velmi důslední, obnáší tento rituál i mnoho pravidel.
Vše podle tradic
Než vejdu do místnosti, musím si zout boty, kvůli choulostivosti tatami, slaměných podložek tvořících podlahu. Pozor si ale dávám i na počet kroků na jednotlivé rohože. Na jednu jich smím udělat maximálně šest. Už teď vím, že budu muset dávat hodně velký pozor, abych někde neudělala chybu. Každý je ale prý při první návštěvě nejistý. Lidé tedy zájem o japonskou kulturu projevují a čajovna je častým místem přátelských setkání a koncertů harfy.
Šlehání čaje metličkou a zdobená nádobka s čajovým prachem a na ní bambusová lopatka. Foto: Tuan NguyenThe
Všude okolo na mne dýchá atmosféra orientu. Zdi jsou pokresleny klasickými japonskými motivy jako je například drak, který se objevuje v mnoha japonských legendách, ale i obraz s motivem kouřícího se uhlíku namalovaný inkoustem na papírovém svitku. „V každém období je na zdi jiný obraz, uhlík v zimě představuje teplo,“ vysvětluje mi Neudofl, oblečen do tradičního kimona.
Ještě než celý obřad začne, dojdu se poklonit před kotlík s horkou vodou, čímž dávám najevo, že jsem připravena a pak už si kleknu na místo, které patří prvnímu hostovi a čekám, co se bude dít dál. Můj hostitel postupně v rukou donese všechny potřebné věci k obřadu jako misku, ze které budu pít, v ní metličku na šlehání čaje a látkový ubrousek. Nakonec ještě velkou dřevěnou naběračku na vodu, zdobenou nádobku s čajovým prachem a malou bambusovou lopatku, která slouží na jeho nabírání.
Důsledně ho sleduji při přípravě mého nápoje a přemýšlím, jestli jsem preciznější postup někdy viděla. Uklání se jednotlivým předmětům, pokládá je na tradicí určená místa, otáčí je i třeba o pár milimetrů, jen aby vše bylo perfetkní a velice šetrně šlehá metličkou čaj zalitý vodou, vše s jakousi lehkostí. Komentuje, že čajový prach Matcha je to nejkvalitnější, co lze z lístků získat. Ručně se totiž drtí na jemný prášek. V čajovně Mechová skála zaplatíte jen za zkonzumovaný čaj, jelikož se jedná spíše o sdružení, které chce zkušenosti předávat dál.
Pro každého jiná chut´
Kousek přede mnou leží miska s čajem, který na první pohled nevypadá vůbec vábně, naopak jeho intenzivní brčálová barva by mohla mnohé odradit, já se však nemůžu dočkat, až ho ochutnám. „Přijímám,“ říkám nahlas, abych dala vědět hostiteli a uctila čaj. Následují ještě instrukce, že mám šálek uchopit pravou rukou a položit na dlaň levé, otočit o devadesát stupňů a především, že ho musím vypít na tři loky a hlasitě ho dosrkat. „Tím vlastně poděkujete a uvědomíte, že vám chutná.“ říká Neudofl.
Ta chut´, nedokáži popsat co mi připomíná, chvílemi trochu hořká, nakonec do sladka, ale každému prý chutná trochu jinak. Pořádně srkám poslední kapky v šálku a ještě než ho pošlu zpět k hostiteli, prohlédnu si ho a Martin Neudofl pokračuje: „Zde je chvíle na přísloví ‚Ichigo Ichie‘, každý moment je nezapomenutelný, je potřeba si uvědomit tu jedinečnost.“.
Ano, jedinečnost na mě působí všemi smysly, hudba, vůně čaje a bambusu, prostředí a já si na chvíli připadám jako v Japonsku a ne v centru rušné Prahy. „Čaj mi tedy moc nechutnal, ale interiér a jako celek je to nádhera,“ říká potichu Tuan NguenThe, který se obřadu také účastní. To už se ale blíží konec, kdy máme možnost si ručně dělanou dřevěnou nádobku s čajem a malou naběračku prohlédnout a tím obdivovat umění vložené do těchto předmětů.
Zpět do reality mě dostane až zima, když otevírám dveře. Raději bych seděla stále uvnitř a popíjela čaj. Cítím se totiž natolik zrelaxována, že jsem dokonce i zapomněla, jak mě bolí nohy z hodinového klečení.