Do Prahy jsem posílala práci z kavárny i dodávky, říká česká grafička na Novém Zélandu
Jela jste na Nový Zéland s tím, že chcete získat zkušenosti ve svém oboru?
Ze začátku jsem s něčím takovým vůbec nepočítala. Řekla jsem si, že si najdu typickou práci na ovocných sadech a alespoň si odpočinu od počítače. Nakonec mi to nedalo a rozhodla jsem se využít šance, že jsem v zahraničí.
K jakým projektům jste se tam dostala?
Pracovala jsem třeba ve firmě, kde bylo mým úkolem udělat kompletní katalog s jejich produkty. Fotila jsem, editovala, vymýšlela. Nakonec to skončilo tak, že jsem držela vytisknutý, mnou vytvořený katalog. V další firmě jsem například dělala pětatřicet metrů dlouhý billboard na dálnici a další zajímavé věci pro významné klienty, ke kterým bych se v České republice nejspíš nedostala.
Bylo těžké získat na Zélandu práci?
Docela ano. Odepisovala jsem na inzeráty, obcházela se životopisy různá grafická studia, sháněla uplatnění přes agentury specializující se na kreativitu. Úsilí se ale vyplatilo. Navíc mám štěstí, že mohu pracovat na dálku, takže jsem dělala i na nějakých zakázkách do Česka, což bylo dobré, abych se zabavila, ale uživit se tím na Zélandu nedalo.
Všimla jste si nějakých rozdílů mezi tamním zaměstnáním a tím v Česku?
Porovnávat je pro mě dost těžké, jelikož v Česku pracuji na volné noze a na Zélandu jsem za sebou měla zázemí firmy. Ale obecně mám dojem, že Zélanďané jsou mnohem méně ve stresu, v práci panuje pozitivnější atmosféra a celkově nemají tu potřebu udělat vše za co nejkratší dobu na úkor kvality. Občas jsem kvůli nim měla až špatné svědomí, že bych mohla „makat“ ještě víc.
Co myslíte, že je příčinou jejich pracovitosti?
Domnívám se, že to má dost co dělat s finančním ohodnocením. Lidé tam jsou mnohem spokojenější a ani se nedivím. Když už práci mají, tak jsou schopni si na dovolenou na Bali ušetřit za dva týdny. Ale zase jsou zvyklí v kanceláři běžně pracovat devět až deset hodin denně, ne jako u nás osm. A nikdo si nestěžuje.
Jak jste zvládala při cestování pracovat takhle na dálku?
Naučila jsem se za ten rok pracovat úplně kdekoli. Zásadně cestuji s počítačem v batohu, abych mohla na něčem dělat v každé volné chvíli. Dřív jsem měla pocit, že potřebuji klid, pořádek. Teď ale vytáhnu počítač kdykoli je potřeba. Vše jsem vytvářela „na klíně“ třeba v dodávce nebo po kavárnách a posílala do Česka.
Nevadí vašemu okolí, že jste neustále „přilepená“ k počítači?
Moji blízcí mě znají a chápou to. Díky tomu, že se mnou cestuje počítač, se můžu rozhodovat mnohem spontánněji a zažívat věci, které by mi jinak kvůli „standardnímu“ zaměstnání utekly. Zrovna minulý týden jsem seděla u počítače na svatbě na Slovensku v půl jedenácté večer. Odesílala jsem klientce z Austrálie nějaké podklady, jelikož ona v tu dobu měla dopoledne a potřebovala to zase předávat svým klientům. Nebo na výletě s kamarády po Evropě jsem zase zdržovala u každého volně dostupného připojení k internetu.
Není to stresující, být pořád připojená?
Občas je to dost stresující. Třeba při cestách po Zélandu často zmizel signál a nevěděla jsem, jestli na nějaký narazím za půl hodiny nebo za tři dny. Klienti ale vždy vědí, v jaké jsem zrovna situaci a jsou ochotní přizpůsobit tomu veškerou komunikaci a další detaily. Jsem vděčná, že to takhle funguje. Tenhle životní a pracovní styl mě baví. S projektem Číča v kleci je to snazší, protože vytvořené plakáty „jen“ digitálně vytvořím, pošlu do tiskárny a v Česku se o vyzvednutí a odeslání zákazníkům postará naše pomocnice.
