Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Děti nevidomých jsou samostatnější a dříve zodpovědné. Často musí svým rodičům pomáhat

I přes všechny překážky a komplikace zvládnou zrakově postižení vychovávat šťastné a spokojené děti. Než ale potomci dospějí do věku, kdy jsou schopné rodičům pomáhat, musí se nevidomí rodiče vypořádat s řadou složitých situací. Problémy jim dělá například krmení dětí lžičkou či učení barev. O svých zkušenostech s rodičovstvím hovořili nevidomí ve středu 25. dubna ve Skautském institutu v Praze.

Nevidomá matka Kateřina Kavalírová (38) má tři děti. Dva syny (5 měsíců a 8 let) a jednu dceru (5). Za nejnáročnější období výchovy považuje Kavalírová zavádění příkrmů, kdy dítě začíná jíst i jinou potravu než jen mateřské mléko. „Když jsem děti krmila lžičkou, jídlo bylo všude. Nepořádek byl ale menší zlo, než se s nimi přetahovat o lžičku a netrefovat se jim do pusinek,“ vzpomíná Kavalírová s tím, že na to bohužel neexistuje žádná kompenzační pomůcka, kterých má doma jinak několik. Výchovu dítěte jí usnadňuje vidící manžel, ale také ozvučené pomůcky jako teploměr, hodiny, elektronický zápisník nebo také vysílačky s funkcí chůvičky, díky kterým dobře ví, co dítě dělá.

Obdiv nebo odsouzení

Ohlídat svého potomka, je pro nevidomé rodiče často velice obtížné. Když zrovna nejsou s nemluvnětem ve fyzickém kontaktu, nemají o něm přehled. Z toho důvodu je pro některé zrakově postižené maminky nepřijatelný třeba kočárek. „Rodiče nemají nad dítětem kontrolu. Nevidí, zda je v kočárku, nebo ne,“ říká Kavalírová s tím, že své potomky raději nosí v šátku a dobře tak ví, co dělají. Nevidomí, kteří chtějí mít jistotu, že jim dítě na procházce skutečně neuteče, používají například kšíry. Dítě má okolo hrudníku a přes ramena upevněn speciální postroj, ke kterému je připnuto samonavíjecí vodítko. „Lidé na kšíry často negativně reagují. Nechápou ale, že nám jde hlavně o bezpečí dětí,“ vysvětluje Kavalírová.

Rodiče se zrakovým postižením se ve společnosti setkávají s různými předsudky. Například nevidomí manželé Petr a Zuzana Kynclovi (oba 44), kteří nyní vychovávají pětiletou dceru Žanetu, mají nepříjemný zážitek již z porodnice. „Se ženou tam jednali jako s někým, kdo není schopný se postarat o dítě. Když šla na šestinedělí, dětské sestry řekly, že jí dceru dají, až přijdu já,“ vzpomíná Kyncl a dodává, že si myslely, že on sám vidí a v rodině bude jako rodič fungovat hlavně on. „Přijde mi, že lidé na ulici nás nevidomé rodiče buď obdivují nebo naopak odsuzují,“ říká Kavalírová s tím, že okolí často pochybuje o tom, že by nevidomý člověk dokázal pečovat o dítě stejně dobře jako vidící. Tato obava však podle ní pramení pouze z neznalosti problematiky života se zrakovým postižením. „Určitě nás to nějak omezuje, ale jsme inteligentní a když potřebujeme pomoc, tak si o ni umíme říct,“ vysvětluje Kyncl.

Závislost na pomoci druhých

V některých situacích se nevidomí bez pomoci okolí neobejdou. Především v prvních letech dítěte. „Aby se dcera naučila rozeznávat barvy, museli jsme požádat o spolupráci učitelky ve školce,“ říká Kyncl. Podporu od ostatních potřebují také například při nakupování oblečení na dítě nebo když chtějí jít na hřiště či na procházku. „Musíme se hodně podřizovat tomu, jak mají čas ostatní,“ vysvětluje Kyncl. Upozorňuje ale, že jejich dcera je s narůstajícím věkem čím dál tím více samostatná.

Někteří zrakově postižení rodiče mají zkušenost, že jejich děti jsou opatrnější a mají méně úrazů. Podle Kavalírové je to tím, že se dříve učí odhadovat svoje možnosti a v mnoha situacích si musí poradit sami. „Děti nevidomých rodičů jsou hodně samostatné. Přejímají zodpovědnost sami za sebe už v útlém dětství a často se musí postarat i o své rodiče,“ vysvětluje Kyncl s tím, že pětiletá dcera jim často pomáhá při orientaci v prostoru i mapování prostředí doma. „Je ale třeba hlídat, aby se pomáhání nestalo pro děti otravnou povinností,“ říká Kavalírová a dodává, že se snaží být co nejvíce soběstačná a potomky nadměrně nezaměstnávat.


Eliška Neradová
Eliška Neradová
Jsem studentkou druhého ročníku na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Studuji zaměření Autorská žurnalistika. V Generaci20 jsem už druhý semestr a občas mě to i baví. Kromě psaní moc ráda čtu a jím.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.