Chronické přesouvání povinností aneb fenomén prokrastinace
Nedávno jsem našla v březnovém čísle magazínu ELLE zajímavý výzkum s prokrastinací. Právě v akademickém prostředí testoval své studenty profesof psychologie v Cambridge, Dan Ariely. Během semestru měli jeho studenti odevzdat tři seminární práce. Měli možnost odevzdat je postupně v třech termínech, nebo všechny najednou na konci studijního období. A můžete hádat, jací studenti byli úspěšnější.
A co podle Jitky S., studentky pozemního stavitelství na ČVUT, donutí člověka k učení zasednout a v kuse se soustředit? „Teprve přibližující termín zkoušky je ten pravý impuls. Poté už nefungují žádné výmluvy, jen špatná psychika a mnohem větší stres kvůli blížícimu termínu.“ A to je právě podle psychologů past celého přesouvání. At´ už student nebo pracující člověk, přesouvání se stane po delší době zvykem. Jenže takovým, který všem prokrastinátorům ničí psychické zdraví. To nenahradí ani non-stop učení, povzbuzovací drinky nebo léky na soustředění.
Flákání vzniká ze strachu
Z psychologického hlediska má každý člověk tendenci odkládat nepříjemné věci na později. Důvodem je strach,bojíme se. At´ už nepříjemného doktora na telefonu, který nám vyčítá dlouhou nepřítomnost na kontrolách, nebo vyhazovu od zkoušky. Následky chorobného přesouvání nejsou zrovna příjemné. Někdy je to „jen“ penále za pozdě zaplacenou složenku, v horších případech i prodlužování studia a špatné sny.
„Stávalo se mi, že jsem se budila ze spaní. Zdálo se mi o tom, že jsem prošvihla termín odevzdání důležité práce a musela opakovat ročník,“ dodává Jitka své zkušenosti.Příznakem jsou právě neustálé nepříjemné pocity, že na něco zapomeneme nebo nestihneme termín. Co s tím? Zlehčování v mnoha případech nepomáhá, v tomto ale ano. Příkladem může být spolužačka Eva Skýpalová :„ Primárně se snažím si své povinnosti naplánovat a udělat je dřív, šetřím tím čas i úsilí.“
Pokud si řeknete, že tu seminární práci už musíte začít psát, automaticky se vám v mysli vybaví kus velké práce. Příjemněji ale bude znít jiná varianta: „Napíšu třeba jen začátek první kapitoly.“ Většinou pak nenapíšete jen tu první kapitolu, ale rozepíšete i ty další. Základem tedy je nechtít udělat všechno hned, ale v mysli si ten velký kus rozdělit na menší, které jsou pro nás stravitelné. Uvidíte, že se vám do sebenepříjemnějších věcí bude trochu víc chtít. Jak říkávaly naše babičky, „s chutí do toho, půl je hotovo“.