Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole
Jste student geografie. Přivedl vás na nápad vydat se pešky severním Švédskem váš obor?
V únoru roku 2017 jsem po zkoušce z geomorfologie (věda o tvarech zemského povrchu pozn. red) narazil na fotografii řeky, která se v jednom údolí větví do více koryt. Když jsem ten snímek viděl, okamžitě mě napadlo, že takovou krajinu musím spatřit naživo. Potom jsem si o tomto místě hledal další informace a zjistil jsem, že se nachází v severním Švédsku. Navíc tudy vede Královská cesta dlouhá 440 kilometrů. A protože miluji chůzi, tak do sebe všechno hezky zapadlo a plán byl na světě.
Trasa je vedená jako obtížná a vy jste se na ní vydal sám. Uvědomoval jste si rizika?
Moc dobře jsem věděl, jaký risk je být v přírodě odkázaný jen sám na sebe. Samozřejmě bych nešel sám bez nějaké předchozí zkušenosti s chůzí na tak velké vzdálenosti. Například rok před Královskou cestou jsem byl s kamarády na Bajkale, kde jsme nachodili asi 300 kilometrů. Ani přípravu jsem nepodcenil. Balil jsem si čtyři dny. Na cestě jsem si dokonce říkal, že jsem to s tou pečlivostí možná i přehnal.
Švédové si svou přírodu záměrně udržují bez signálu.
Jak to?
Můj batoh měl i s vodou přes 20 kilogramů. Příště už bych si nevzal například antimikrobiální krém na nohy. Ten měl posloužit k ošetření chodidel po celodenní chůzi ve vlhku. Nakonec se ukázalo, že tahle pomůcka není tak potřebná, jak jsem si myslel. Naopak bych se ale neobešel bez Spotu, tedy zařízení napojené na družici, díky kterému může kdokoliv online sledovat mou polohu na internetu i přes to, že já připojení nemám. Další výhoda je, že si tím můžu zavolat pomoc, kdyby se mi něco stalo. Naštěstí jsem tuto funkci nemusel využít. Ale ocenila ho moje rodina, která díky němu sledovala, kde se zrovna pohybuji. A také jsem s sebou měl satelitní telefon, na Královské cestě totiž téměř nikde není signál.
Vadilo vám, že tam signál není?
Vůbec. Severní Švédsko mě lákalo i proto, že je to jedna z posledních evropských divočin. Švédové si údolí, které je mezi Norskem s Švédskem, záměrně udržují bez signálu a jsou rádi, že tam není. Naopak v Norsku se může turista připojit všude, ale pak ta příroda podle mě ztrácí své kouzlo.
Jak jste snášel samotu v přírodě?
Po sedmi dnech chůze přišla první krize. Dostal jsem se do takového úzkého údolí. Jak jsem tam stál sám mezi strmými srázy a neměl jsem s kým sdílet zážitky i strasti, najednou jsem se začal cítit psychicky na dně. Do pár hodin to ale přešlo a naštěstí to byla první a zároveň poslední slabá chvilka. Naučil jsem se takové stavy překonat. Pomohlo mi třeba sníst celou tabulku čokolády, pak jít dál co nejrychleji a vydat se ze svých sil. Bylo pro mě důležité naučit se pracovat se svou psychikou, protože ta cesta je boj hlavně sám se sebou.
Ani fotografie nedokáže krásu švédské přírody zachytit.
Dosáhl jste nakonec svého cíle?
Nakonec jsem dorazil i na přesné místo, které jsem tehdy viděl na fotografii. Jmenovalo se údolí Rapadalen a byl to úžasný zážitek. Když jsem tam přišel a uviděl jsem, jak se 500 metrů pode mnou větví řeka Rapa, mrazilo mě v zádech. Ta krajina mi přišla jako namalovaná, ani fotografie nedokáže takovou scenérii dokonale zachytit. Cesta se mi povedla dokonce rychleji, než jsem předpokládal. Říkal jsem si, že ujdu za den tak 20 kilometrů, ale když jsem nachozenou vzdálenost zprůměroval zjistil jsem, že jsem denně ušel asi 24,5 kilomeptru. Posledních pár set metrů jsem dokonce běžel a těšil jsem se na cíl. Měl jsem radost, že jsem to dokázal.
Co vám ta cesta přinesla?
Došlo mi třeba, jak je nesmyslné se s někým hádat o tom, jestli doma je nebo není uklizeno. Takové problémy dnešního městské života se mi najedou jeví jako banální, skoro směšné. Zvlášt´ když je porovnám s tím, jak jsem byl v přírodě a zabýval se jen tím jak přežít. Také jsem zjistil, že výrok: štěstí není štěstí, pokud není sdílené, skutečně platí. A rozhodně bych po tomhle zážitku už vždy raději cestoval s někým, s kým si můžu předávat své pocity a zážitk
