Čech o cestování na vlastní pěst: Libanonské vězení? Rozhodně nejhorší noc v mém životě
Lukáše Budaie zajímá z hlediska cestování především Asie a Blízký východ. Od roku 2014 se sám alespoň jednou ročně vydává na výlety do zahraničí. „Nemám přímo strach z toho, že by se mi něco mohlo stát, ale jistý respekt určitě mám,“ říká rodák z Ústí nad Labem. Nemyslí na nejhorší a podle něj by ho od cestování nedokázalo odradit nic. „Nebezpečné oblasti jsou pro mě relativní pojem. Já sám chci poznat, jak lidé žijí a jejich kulturu, a právě proto vyhledávám takové destinace,“ vysvětluje. Cesty jsou pro něj navíc cenově nejvýhodnější. Včetně zpáteční letenky ho například cesta do Kyrgyzstánu stála okolo deseti tisíc korun.
Lukáš jezdí mimo turistické oblasti a letoviska, protože rád zažívá nečekané a překvapivé věci. Kdyby se však ubytoval někde v Evropě u moře a ještě v resortu, příliš dobrodružství, by podle svých slov, zřejmě nezažil. Nejvíc ho baví poznávat cizí kulturu. Například kyrgyzští obyvatelé nejsou na turisty zvyklí a váží si každé návštěvy. „Zkrátka nikdy nevím, co mě čeká nebo koho potkám, a to se mi líbí,“ dodává. I proto plánuje všechno až za pochodu včetně ubytování. „Zatím se mi nestalo, že bych ubytování nesehnal. A vždy, když jsem potřeboval, tak jsem se nakonec dorozuměl,“ říká. Zatím měl Lukáš Budaie štěstí. Nocleh se mu zatím podařilo sehnat vždycky. Sám ale přiznává, že s přibývající dobou se to určitě může změnit a poznát tak i odvrácenou stranu cestování na vlastní pěst.
Nezapomenutelný zážitek
Letos na přelomu dubna a května se vydal bez jakýchkoli informací o zemi nebo zajištěném ubytování do Libanonu. První den v Bejrútu – hlavním městě – ale nesehnal žádný přijatelný hotel nebo penzion, jehož cena by byla kolem jednoho tisíce. „K večeru, když jsem bloudil městem, se mě ujal náhodný chlápek, u kterého jsem se později osprchoval, ale kvůli velké jazykové bariéře jsem raději pokračoval hned dál,“ popisuje své zážitky. Sám totiž neumí arabsky ani slovo. „Byl jsem rád, že mi v tu chvíli někdo pomohl a ujal se mě,“ dodává. Pokud na Lukáše Budaie působí někdo přátelským dojmem, nebojí se jít ani k němu domů.
Na letišti nesehnal volnou letenku, takže se svěřil taxikáři, který k jeho štěstí uměl trochu německy, o plánu pokračovat do Sýrie. „Řidič mě ale neodvezl k syrské ambasádě, ale k policejní stanici, kde už čekali další lidé,“ popisuje jeden ze svých nejhorších zážitků z cest. „Od půlnoci do tří do rána mě vyslýchali v angličtině,“ dodává.
Budaie při výslechu odsekával, což byl podle jeho slov také jeden z důvodů, proč ho policisté nechtěli ze stanice pustit. Ptali se ho, co v zemi dělá, proč tam je, zda pije alkohol nebo jestli je muslim. „Byl jsem unavený, takže jsem nijak upovídaný zrovna nebyl, ale snažil jsem se jim říkat všechno,“ popisuje samotný průběh vyslýchání.
Cesta do neznáma
Situace se ještě více vyhrotila, když Lukáše Budaie dovezli k místní věznici. „Nasadili mi klapku na oči a odvedli mě do cely v podzemí, kde na mě čekala matrace, deka, záchod a sprcha, která nefungovala,“ popisuje nejhorší noc ve svém životě. „V tu dobu jsem nemyslel radši na nic, ale zůstat jsem tam určitě nechtěl,“ dodává.
Na tuhle cestu sice nevzpomíná rád, na druhou stranu to však bere jako zkušenost do budoucna a poučení, že nemá všechno kdekomu vyprávět. „Rozhodně mě to neodradilo cestovat dál. Jen mi to ukázalo, že si mám víc dávat bacha na pusu,“ shrnuje. Po noci ve vězení ho ještě nějakou dobu vyslýchali. Poté se bez jakékoli omluvy dostal za doprovodu česky mluvícího úředníka ven. Pak raději ihned zamířil na letiště, aby z Libanonu odletěl domů.
Štěstí v letadle
Nejdále se Lukáš Budai dostal zatím do Kyrgyzstánu ve střední Asii. „Až po koupi letenek jsem volal mamce, která o mě měla strach, že odlétám. Ale ani ona mě nepřinutila zůstat doma. Sám jsem se ze začátku také trochu obával neznáma, ale poté převládl pocit nadšení a začal jsem se těšit na nové věci,“ popisuje. Na cestě do Kyrgyzstánu se už v letadle dokonce seznámil s mužem, který ho u sebe nechal na pár dní bydlet.
Právě v Kyrgyzstánu se mu líbilo nejvíce. Měl možnost poznat, jak to funguje v kyrgyzské rodině a také ochutnal jejich jídlo „Nejvíce mi u nich chutnal tradiční plov, což je něco jako rizoto,“ říká a zároveň pochvaluje pohostinnost místních. „Veliká přátelskost a pohostinnost tu nezná mezí. Lidé jsou zvědaví, komunikativní a hlavně mají radost, že se někdo přijel podívat do jejich státu z tak daleké země,“ uznává Lukáš Budai, jehož další cesta povede na konci října do Tádžikistánu.
