Anorektička nemusí být vyhublá. Problém je v hlavě
Za svůj spouštěč mentální anorexie považuje Jana Mandíková rodinnou situaci. Odjakživa si přála zavděčit se svému otci. Ten ji ale nikdy neocenil. „Neustále jsem byla ta špatná, nedostatečná a často mě porovnával s ostatními. Vztah se mezi námi doteď nezlepšil, dokonce ani po všem, čím jsme si prošli,“ říká Mandíková. Ze závislosti na ničení sebe samé hledala cestu pět let. „Hladověním jsem si dokazovala, že mohu být v něčem skutečně dobrá. A ve chvíli, kdy jsem si problém uvědomila, už jsem nevěděla, jak se z nemoci dostat,“ dodává.
Odbornice na poruchy příjmu potravy Hana Papežová přirovnává nemoc k závislosti. „Člověk trpící touto poruchou používá jídlo jako prostředek k řešení svých emocionálních problémů. Vytěsní skutečné problémy a soustředí se na to, v čem je dobrý, v hladovění,“ vysvětluje Papežová.
Jako by se znovu narodila
Od propuknutí nemoci se stav Mandíkové střídavě horšil a zase zlepšoval. Vždy, když přibrala, tak se rostoucí váhy lekla a zase zhubla. Několikrát se léčila na vinohradské specializované klinice pro pacienty s poruchami příjmu potravy. Většinou si po propuštění váhu moc dlouho neudržela a vrátila se k odmítání jídla. Spatřovala v tom jistotu. Do skutečného extrému se dostala v prosinci roku 2018. Vážila tehdy necelých 30 kilo a dostala zápal plic. „Začaly mi hrozně otékat nohy a špatně se mi dýchalo. Jenže já jsem byla přesvědčená, že to zvládnu sama,“ říká Mandíková. Až ve chvíli, kdy už se sama ani nezvedla z postele, uznala, že potřebuje lékařskou pomoc. Odjela do nemocnice, kde ji hospitalizovali na interně. Její tělo ale bylo kvůli dlouhodobé podvýživě velice slabé. Nakonec jí přestaly fungovat orgány. „Byla jsem prakticky mrtvá, ale doktoři mě i přesto napojili na přístroje a dali mi šanci,“ popisuje Mandíková.
Měsíc to vypadalo, že nepřežije. Její tělo veškerou pomoc odmítalo. „Pamatuji si, že jsem křičela ze spaní, slyšela houkání přístrojů, někdy cítila i bolest. Dokonce se mi hlavou míhaly okamžiky z minulosti,“ vzpomíná Mandíková. Nakonec ale tělo začalo výživu přijímat. Po měsíci v kómatu se probrala a musela se znovu učit chodit, jíst, dokonce i dýchat. „Od té doby, kdy jsem se začala zotavovat z měsíčního kómatu, věřím na zázraky. Bylo to, jako bych se podruhé narodila“ říká Mandíková.
Dnes je Mandíková doktory považovaná za vyléčenou, je o dvacet kilo těžší a vrátila se zpět do běžného života. Sama ale přiznává, že úplně vyléčená ještě není. Výčitky z jídla a sklony k sebetrýznění ji stále provází. Podstatné pro ni ale je, že je fyzicky zdravá, schopná normálně fungovat a držet mentální anorexii pod kontrolou.
Je to jako pomalá sebevražda
Podle psychiatričky Hany Papežové, mají často lidé mylnou představu, že jsou poruchy příjmu potravy pouze o vyhublosti. „Ve skutečnosti se jedná o pomalou sebevraždu, tedy psychický problém. Vzhledem k rychle přibývajícímu počtu lidí s touto diagnózou je potřeba o ní společnost lépe informovat,“ tvrdí Papežová. Nebezpečný nárůst diagnóz dokládá i Ústav zdravotnických informací České republiky. Za posledních osm let přibylo pacientů o třetinu.
Papežová zdůrazňuje především psychické strádání pacientů, vyhublost je až druhotná. „Největší problém nastává ve chvíli, kdy je v nemoci pacient sám, protože si nikdo nevšimne, že by potřeboval pomoct,“ dodává Papežová.
Teď, když už je Mandíková z nejhorších stádií nemoci venku, snaží se pomoct těm, kteří s nemocí stále ještě bojují „V největším nebezpečí jsou paradoxně ti, kteří vypadají normálně. Většinou si lidé myslí, že všichni s diagnózou poruchy přijmu potravy trpí podváhou. To je ale nesmysl, někteří mají váhu naprosto v normě,“ říká Mandíková. To potvrzuje i Papežová: „Problém je lidově řečeno v hlavě, nikoli v postavě. Důležitý je vztah k jídlu. Mám spoustu obézních pacientek, které trpí podvýživou a jsou ve stejném ohrožení života, jako ty vyhublé.“
