Ani pozvání na panáka nepřesvědčilo obsluhu zavřít později
Je osm hodin večer a v Pivnici U Zlatého slona na Starém Městě v Praze to vře. Výčepní se nezastaví a točí jedno pivo za druhým. Ani servírka nelení a přináší na stůl aromatický hermelín i octového utopence. Přesto se zde najde několik stolů, které zejí prázdnotou. Kartička s nápisem „rezervace“ však neznamená příchod dalších hostů, ale jen jakési slepé místo, ke kterému si kvůli vládním nařízení už nikdo nesedne.
Rouška zakrývá úsměv
Většinou rýpaví Češi jsou přesto št´astní. Pocit, že si vychutnávají točené s hustou pěnou ve společnosti dalších pivařů, je k nezaplacení. A je to znát i na dýškách, které dávají. „Dnes je to víc než obvykle,“ potvrzuje číšník.
Kdo by však čekal, že se štamgasti utrhnou po dlouhé odmlce ze řetězu, je na omylu. V pivnici sedí u každého stolu maximálně čtyři hosté, jak je nakázáno. Na opilecké serenády je ještě asi brzo. Číšník chodí s rouškou a za kusem malé látky je těžké odhadnout, zda se vůbec usmívá. „Co si dáte?“ ptá se. Zákazník, jako by byl nahý – bez roušky, odpovídá: „Jedno, prosím“.
Z jednoho piva je pět a možná i proto se nešetří sentimentálností. „Tohle mi tak chybělo,“ říká asi sedmdesátiletý pán, který si utírá pěnu z knírku. Další jeho vrstevníci přikyvují a objednávají si na stůl křupavé řízky. Servírka, která se s nimi očividně zná, jim podstrojuje jak v pohádce Obušku, z pytle ven! Místo formulky „ubrousku, prostři se,“ ale stačí jen použít jejich domluvené gesto.
Štamgasti přijdou zas
Když se člověk na chvilku zaposlouchá, slyší ze všech koutů hospody to známé švitoření hostů i cinkot sklenic a příborů. Přestože si od léta lidé takto posedět nemohli, zní to, jako když se od stolů naposledy zvedli včera. Výčepní se jen na hosty zpoza pípy dívá a potutelně se usmívá.
Kolem půl desáté se schyluje ke konci. I přesto, že se začalo pořádně pít, je číšnice nucená rozjetou zábavu utnout. „Poslední objednávky, prosím,“ říká. Štamgasti ji chtějí uplatit panákem Becherovky, postarší žena je ale neoblomná. V očích zákazníků je vidět smutek, avšak s vědomím, že mají možnost svojí putyku navštívit i v dalších dnech, její prosbu vyslyší.
Lehce před desátou se hospoda vylidňuje. Výčepní umývá horu špinavých půllitrů a servírka vyhání poslední hosty. Vše bez větších protestů. Lidé jako by byli vděční, že si mohli konečně dojít na točenou Plzeň. S pokorou odcházejí a slibují, že zítra přijdou zas.
