Zpívání na pódiu si užívám, mluvení na kameru ne, říká muzikant Josef Málek
Kvůli pandemii koronaviru jste museli zrušit živé koncerty. Jak vám chybí hraní s kapelou?
Chybí mi hodně. Za minulý rok jsme odehráli pouze 15 koncertů, naopak za předminulý rok jich bylo 90. S kapelou doufáme, že co nejdřív naskočíme zpátky do tempa a začneme naplno. Věřím, že počty nakažených v létě klesnou a my si budeme moct aspoň párkrát zahrát.
Plánujete teď s kapelou něco nového, nebo si dáváte během pandemie úplnou pauzu?
Pauzu jsme ani neměli, pořád vymýšlíme něco nového. Na začátku března bude vycházet nové album, na kterém jsme dělali už od jara. Písničky už jsou nahrané, takže se čeká na poslední úpravy a album jde na trh.
Co teď děláte ve volném čase, když nemůžete hrát a školu máte v on-line režimu?
Vrátil jsem se z Prahy do Přibyslavi. Je to klidné město, takže se tu hodně procházím a často chodím běhat. Už mi začíná celodenní sezení u počítače trochu vadit, takže chodit ven je potřeba. Taky se snažím cvičit písničky doma, abych je nezapomněl. K akordeonu jsem začal hrát na ukulele a skládám muziku sám pro sebe do šuplíku. Krátím si tím dlouhý čas, který bych normálně strávil na pódiu.
Dříve jste trávil hodně času na koncertech mezi lidmi, teď jste hodně sám. Předpokládám, že vám to ale moc nevyhovuje…
Vůbec. Jsem extrovert a mám rád společnost. Naposledy před rokem jsem si zahrál na větším koncertě a viděl jsem spolužáky ve škole nebo v hospodě. Jsem permanentně v nejistotě, pořád čekám, kdy se život vrátí do normálu.
„Škola je teď to jediné, co mě drží v denním režimu.“
Vy nejste ale jen muzikant, ale i student. Proč jste si vybral zrovna mediální školu, a ne hudební?
Od mala jsem měl k médiím blízko. Vždycky mě zajímala média a pravidelně jsem sledoval zprávy. Nečekal jsem, že mě studium až tak chytne. Ve druhém ročníku si na naší škole vybíráme obory. Já se rozhodoval mezi rozhlasem a multimediální redakcí, která se zabývá prací redaktora před kamerou. Nakonec u mě vyhrál rozhlas. Mám k němu asi nejblíž. Poslouchám rádio, podcasty, dělám hudbu a mám v ní přehled, takže se to ideálně doplňuje.
VOŠP je zaměřená především na praktickou výuku, která teď kvůli pandemii není možná. Neuvažoval jste, že kvůli on-line výuce se studiem skončíte?
Naštěstí právě naopak. Škola je teď to jediné, co mě drží v denním režimu. Díky ní jsem aspoň schopný vstát z postele a vědět, co je za den. Vlastně jsem poslední dobou opravdu rád, že jsem se rozhodl na ni nastoupit. I za to, že jsem si vybral obor rozhlas.
Proč právě rozhlas?
Chtěl bych se zlepšit v mluveném slově. Navíc v rádiu bych nebyl vidět, před kamerou bohužel ano. Z toho bych měl akorát trému.
Nechcete být vidět před kamerou, ale zároveň hrajete v kapele před lidmi…
V kapele je nás více a já se nějak za všechny schovám. Nejsem vůbec zvyklý mluvit před lidmi, natož se před nimi nějak ukazovat. Z toho mám vždycky nervy a strach. Takže se díky rozhlasu dopracuji k tomu, abych si byl v mluvení jistý.
V několika písničkách ale zpíváte. Není to podobné jako mluvení před lidmi?
Zpívám tak ve třech nebo čtyřech písničkách, ale jsou to vokály, ty si naopak užívám. K tomu jsem nasvícený a na lidi pod pódiem moc nevidím. Do mikrofonu tedy takto mluvit zvládnu. Myslím ale, že práce v rozhlase bude pro mne jednou ideální volba.
Vidíte se tedy za pět let spíš v rádiu, nebo na koncertech?
V ideálním případě dopoledne v rádiu a večer na koncertě. Už vím, co od muziky čekat a jak se v ní pohybovat. Média ale ještě tolik neznám. Čas nakonec ukáže, co pro mě bude nejlepší. Hudbu teď beru jako hlavní činnost. Bylo by ale skvělé dělat k muzice rozhlas.
„Bez mamky bych v kapele nikdy nebyl.“
Co na vaši hudební kariéru říkají rodiče?
Jsou na mě pyšní. I na bratra (Ondřej Málek, jeden ze zakladatelů kapely Jelen, pozn. red.) Rodiče nás vždycky vedli k hudbě a já jsem jim za to vděčný. Bez mamky bych v kapele nebyl. Ve třetí třídě mě totiž přihlásila na hodiny akordeonu. Kluci pak jeden čas hledali někoho, kdo na něj hraje, a tak mě pozvali k nim do kapely. Rodiče mě podporují, jak v hraní, tak i se školou. Jsem za to moc rád.
Má hraní s příbuznými nějaké nevýhody?
Vůbec ne, spíš naopak. Já v tom vidím hlavně výhody. S bratrem i bratrancem jsme si vždycky rozuměli. Díky nim jsem ze začátku věděl, do čeho jdu. Všechny jsem znal a hlavně spolu skvěle vycházíme. V kapele jsou pouta nejen rodinná, ale i přátelská. Trávíme spolu čas pokaždé, když je to možné a už se všichni těšíme, až se opět uvidíme.
